Například při tvorbě smluv nebýváme vždy náležitě informovaní, obratní a ostražití; vítáme proto právní nástroje, které nám pomáhají při úpravě vzájemných vztahů. Jsou to především dispozitivní (podpůrná, návodná) ustanovení zákona, která - pro obvyklé případy – zastoupí volní projevy stran. Uspoří tak vyjednávací námahu a vyloučí i nedomyšlenosti ve smlouvě. Jindy smluvní konstrukce zčásti využijí text zákona a zčásti se od něj dovoleně odchylují či jej doplňují. Jsou výrazem iniciativy i tvořivosti svých autorů a reagují na zvláštnosti jejich vztahů. O podobné smlouvě pak zvlášť platí, že je zákonem mezi stranami. Rostoucí složitost života vyvolává zvýšenou poptávku po podrobnějších právních úpravách. Z nich lze vytvářet, podobně jako z kostek lega, jednodušší i méně obvyklé kombinace. Proto i v zemích hlásících se ke kontraktační volnosti nabobtnávají právní úpravy smluv.
Nápaditost smluvních partnerů ale mívá i svou odvrácenou tvář. Existuje kreativita zvrácená, jež se snaží těžit z menší informovanosti a dovednosti druhého partnera, z víceznačnosti slov i z nepřehlednosti celkového právního řádu. Běžné, často se opakující případy takového počínání lze v zákonech přímo zakázat popřípadě na ně pamatovat v rozhodovací praxi. Kontraktační tvořivost (záslužná i zavrženíhodná) je však do značné míry nepředvídatelná ve svých konkrétních projevech. Nežádoucí nápaditost může text zákona postihnout a vlastně předstihnout jen pomocí velmi obecných ustanovení, která se podobají zmíněným biblickým pravidlům.
Nový občanský zákoník
Naše dosavadní zjištění se dají dobře demonstrovat na novém občanském zákoníku (NOZ). Jde o kodex s četnými dispozitivními normami a s poměrně malým počtem ustanovení zakazujících či omezujících. K takovým omezujícím ustanovením patří § 1 odst. 2 NOZ, kde je stanoveno: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“. Další ustanovení nařizujícího i omezujícího charakteru pak obsahuje § 6 NOZ. Podle jeho prvého odstavce „každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“. Odstavec druhý mj. stanoví, že „nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu“.
Zvlášť zajímavé je ust. § 7 NOZ s textem: „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře“. Použita je zde takzvaná vyvratitelná domněnka („má se za to“), která vlastně předpokládá, že lidé jednají v zásadě poctivě. Leckdo by usoudil, že jde o předpoklad hodně optimistický. Text zákona však vychází z toho, že s poctivostí vůbec (a v obchodním styku zvlášť) nejsou věci jednoduché. Přijatá právní konstrukce hodlá přispívat k snadnějšímu nalézání práva. Povinnost dokazovat ukládá tomu, kdo bude tvrdit, že druhá smluvní strana jednala nepoctivě a nikoliv v dobré víře. Takové důkazní břemeno nebude ovšem snadné unést. Slova poctivost či nepoctivost, byť je často používáme, musí být řazena k neurčitým právním pojmům. Jejich výklad vždy velmi záleží na jednotlivé situaci, kterou máme posuzovat.
Remíza, ale vítězná
V soudním i v jiném hodnocení pomůže takzvaná teorie her. Ve hrách sportovních výhra jedné strany v určitém poměru znamená prohru druhé strany ve stejném poměru. Tomu se v ekonomickém životě podobá hospodářská soutěž. Se smluvními vztahy jsou věci složitější. Smlouva má zásadně přinést užitek oběma stranám (dodavatel má prospěch z toho, že prodá, druhá strana získá přínos z toho, že koupí – říká se tomu win-win strategy). Jakmile však jsou strany rozhodnuty o smlouvě podrobněji jednat, věci se již podobají oněm hrám sportovním, nejspíš „přetahované či přetlačované“, jež však neskončí pádem druhého. Podstatu věci dobře naznačuje stará anekdota, v níž se synek ptá otce podnikatele, co že je to dobrá smlouva. Otec odpovídá: „Dobrá smlouva je taková, z níž mají prospěch obě strany, ale naše strana má ten prospěch o trochu větší.“ Takového cíle dosahují smluvní strany pomocí obvyklých postupů, jako jsou zdůrazněné či bagatelizované informace, neústupnost, přesvědčovací schopnosti, vytrvalost a vůbec smluvní taktika, která se někdy může blížit fintám a kličkám ve hrách sportovních.
Každá kontraktace je tak druhem manipulace, neboť zájmy stran jsou zčásti souladné a zčásti protikladné. Přípustná míra takové manipulace bude ovšem odlišná ve vztazích jednak mezi obchodními profesionály navzájem a jednak ve vztazích takových profesionálů vůči běžným spotřebitelům. Těm přichází na pomoc právní úprava i její interpretace, jež jsou založeny na právním principu, který bývá označován jako ochrana slabší strany.
Stručně shrnuto: Nelze vždy pokládat za nepoctivou takovou smlouvu, jejíž jedna strana získá „o něco větší výhody“ než strana druhá. Není totiž prakticky možné, aby smluvní plnění stran byla v okamžiku uzavření smlouvy a také vždy později v úplné rovnováze. Takový stav (ostatně hypotetický) není dokonce účelný. Maďarský ekonom Kornai jej kdysi připodobnil ke svazku mezi impotentním mužem a frigidní ženou. Jde prý také o jistý druh rovnováhy, ale málo stimulující.
Autor je emeritním profesorem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a externím spolupracovníkem advokátní kanceláře KŠB