Podle Evropského parlamentu by EU měla převzít „vedoucí úlohu“ v diskusích o boji proti daňovým podvodům, únikům a rájům v nadnárodních fórech v rámci OECD, G20, G8 aj. Za nejdůležitější Parlament označil, aby členské státy zmocnily Evropskou komisi k vyjednávání daňových úmluv s třetími zeměmi jménem EU, namísto pokračování v dosavadní praxi dvoustranných úmluv (tj. přímo mezi členskými státy EU a třetími zeměmi).
Přísněji na daňové delikventy
Parlament vyzval Evropskou komisi, aby neposkytovala pomoc z finančních prostředků EU těm společnostem, které porušují daňové normy; to má Komise ohlídat i u členských států při poskytování státních podpor či udělování veřejných zakázek. Z hlediska transparentnosti vlastnictví obchodních společností (téma citlivé rovněž pro Českou republiku) má Evropská komise i členské státy požadovat zveřejnění informací u všech společností ucházejících se o veřejné zakázky. Podle Evropského parlamentu by také zadavatelé měli mít informace o sankcích, uvalených na tyto uchazeče za daňové protiprávní jednání, a současně by měli mít možnost ukončit smlouvu, pokud dodavatel následně poruší daňové povinnosti.
Hlavní cíl – řešení daňového deficitu
Evropský parlament po členských státech žádá především řešení daňového deficitu, který by měl být do roku 2020 snížen alespoň na polovinu. Způsobů, jak toho dosáhnout, vidí Parlament hned několik. Jednak je to větší angažovanost vnitrostátních daňových správ v boji s daňovými podvody a úniky, zejména z hlediska jejich přeshraniční spolupráce. Evropská komise by měla přijmout opatření zacílené na nadnárodní společnosti, aby zveřejňovaly jediný a jednoduchý číselný údaj, z něhož by byla patrná výše daně, kterou odvedly v každém ze členských států, v nichž působí. To vše v zájmu transparentnosti daňových odvodů. Dále Parlament vyjádřil přání, aby regulátoři typu ČNB přijali opatření, podle něhož by šlo pozastavit či odebrat bankovní licenci finančním institucím a poradcům, kteří napomáhají daňovým podvodům tím, že svým klientům nabízejí produkty či služby, jež jim umožňují provádět daňové úniky, nebo odmítají spolupracovat s daňovými orgány. Ani vyhýbání se daňovým povinnostem a agresivní daňové plánování nezůstaly stranou zájmu. Parlament by proto rád viděl přezkum či revizi směrnic o zdanění příjmů z úspor, proti praní peněz, o mateřských a dceřiných společnostech či o úrocích a licenčních poplatcích. Evropská komise by rovněž měla připravit kodex chování pro auditory a poradce. Měl by též vzniknout evropský rejstřík trustů a dalších subjektů s utajenou vlastnickou strukturou, neboť ačkoli bývají často využívány jako prostředek k daňovým únikům, většina zemí nevyžaduje jejich registraci.
Černá listina daňových rájů
Pozornosti Parlamentu neunikly ani tzv. daňové ráje. Především vyzval EU, aby vůči nim zaujala společný postoj, a přidal přání, aby byla přijata opatření přesahující ta, která pro daňové ráje stanovila OECD. Jejich cílem by mělo být řešení nezákonných finančních toků, daňových úniků a vyhýbání se daňovým povinnostem. Evropská komise by měla přijmout jednoznačnou definici a společný soubor kritérií pro identifikaci daňových rájů. Současně Evropský parlament navrhl, aby tato definice vycházela z norem OECD pro transparentnost a výměnu informací a ze zásad a kritérií kodexu chování a stanovil základní ukazatele, kdy je určitou jurisdikci třeba považovat za daňový ráj. V souvislosti s tím by Evropská komise měla do 31. prosince 2014 sestavit veřejnou evropskou černou listinu daňových rájů. Příslušné orgány by pak měly vůči takovým jurisdikcím přijmout patřičné kroky, mj. ukončit platnost stávajících úmluv o dvojím zdanění, zakázat společnostem sídlícím v takových zemích přístup k veřejným zakázkám EU, zavést zvláštní daně postihující transakce směřující do či z těchto jurisdikcí, zvážit možnost neuznávat v EU právní status společností založených v těchto státech či uplatňování celních překážek při obchodování s těmito zeměmi.
Jak je patrné, řada kroků, popsaných v článku, je teprve spíše vizí než konkrétním nástrojem daňové politiky EU. Míč je tedy nyní na straně jednotlivých členských států, Evropské komise a dalších institucí EU, aby se z nich stala realita. Bezpochyby se ale dá říci, že vzniká silná platforma pro další rozvoj „daňových“ aktivit evropských institucí. Zda je to dobře či zda tyto snahy přinesou vytoužené ovoce, nelze než ponechat dalšímu vývoji.