Celou problematiku jsme již částečně objasnili v tomto článku, protože jde ale o složitější záležitost, ještě se k některým aspektům vrátíme.
Dělící čára: konec roku 2010
Zmíněnou situaci, tedy postih správce daně v případě, že zavinil vznik přeplatku a porušil tak své povinnosti při správě daní, upravují jak zákon o správě daní a poplatků, tak i daňový řád. V obou případech má daňový subjekt nárok na satisfakci v podobě úroků z prodlení, a to za splnění dvou podmínek. První je, že rozhodnutí o stanovení daně (např. platební výměr) bylo zrušeno, změněno nebo prohlášeno za nicotné z důvodu, že bylo nezákonné, nebo bylo vydáno na základě nesprávného úředního postupu. Druhou podmínkou je, že daňový subjekt na základě později zrušeného rozhodnutí už peněžité částky uhradil.
Pokud tedy je rozhodnutí o stanovení daně zrušeno, má správce daně povinnost vrátit v určité lhůtě, která počíná běžet dnem účinností „zrušujícího“ rozhodnutí. Z přechodných ustanovení daňového řádu je zřejmé, že pokud lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku začala běžet do 31. 12. 2010, postupuje se při vrácení podle zákona o správě daní a poplatků. Na případu, který posuzoval Nejvyšší správní soud, lze vše vysvětlit následovně:
Správce daně doměřil daňovému subjektu daň za období červen a červenec 2009 svým rozhodnutím dne 15. 12. 2010 a za období srpen a září 2009 rozhodnutím dne 11. 1. 2011. Daňový subjekt následně, tedy v roce 2011, požádal o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně podle daňového řádu, který byl od roku 2011 účinný. Správce daně svými sděleními uvedené žádosti v březnu 2011 nevyhověl, přičemž rovněž postupoval podle daňového řádu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že správce daně postupoval podle nesprávného právního předpisu, neboť podle zmíněného přechodného ustanovení daňového řádu platí, že pokud lhůta pro vrácení prvního vratitelného přeplatku začala běžet dne 15. 12. 2010 (ke dni prvního rozhodnutí), má se v tomto případě postupovat podle zákona o správě daní a poplatků, a pokud lhůta pro vrácení druhého vratitelného přeplatku začala běžet dne 11. 1. 2011 (ke dni druhého rozhodnutí), má se v tomto případě postupovat podle daňového řádu.
V této souvislosti je však potřeba upozornit, že Nejvyšší správní soud nijak nevysvětlil, proč se tento postup vztahuje i na úroky z neoprávněného jednání správce daně. Z předmětného případu je totiž zřejmé, že daňový subjekt o úroky žádal až ve své žádosti v roce 2011. O jejich nepřiznání rozhodl správce daně rovněž v roce 2011, tedy za účinnosti daňového řádu. Uvedené přechodné ustanovení nehovoří o postupu v případě úroků z neoprávněného jednání správce daně, ale o postupu při vrácení vratitelného přeplatku. Z tohoto důvodu máme za to, že uvedený závěr Nejvyššího správního soudu bude ještě podléhat podrobnějšímu výkladu, který je důležitý ani ne tak pro to, že by snad podmínky pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně byly v obou zákonech odlišné, ale proto, že oba zákony upravují rozdílný procesní postup, jak se proti zamítavému rozhodnutí správce daně v případě úroků bránit.