Následuje tisková zpráva MFMinisterstvo financí musí jednoznačně odmítnout informace o tom, že Česká republika špatně vede mezinárodní arbitráže. Po roce 1993 byly uzavřeny tři mezinárodní arbitrážní spory.
První dva se týkaly sporu ohledně TV NOVA. Zde Česká republika vyhrála spor proti Ronaldu Lauderovi, který byl veden v Londýně podle dohody mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o podpoře a ochraně investic. Tento spor byl ukončen počátkem září 2001 rozhodčím nálezem, který byl jednomyslný a zamítl veškeré nároky žalobce vůči ČR. Tento nález rovněž konstatoval, že skutečnou příčinou škody, kterou žalobce nepochybně utrpěl, nebylo chování RRTV nebo jiných státních orgánů, ale chování CET 21, resp. dr. Železného.
V následné arbitráži vedené ve stejné věci ve Stockholmu s holandskou společností CME Czech Republic B.V. ovládanou panem Lauderem podle Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Nizozemským královstvím však tribunál žalobcovy nároky v celém rozsahu uznal a 13. září 2001 vydal mezitímní rozhodčí nález, ve kterém konstatoval, že ČR porušila uvedenou dohodu o ochraně investic. Česká republika pak byla nucena, po absolvování druhé fáze arbitrážního řízení, ve které byla stanovena výše náhrady škody, uhradit CME 10 mld. Kč.
„Řada významných odborníků v oblasti mezinárodní arbitráže byla rozhodnutím ve sporu s CME pohoršena. Toto rozhodnutí vrhlo na mezinárodní arbitráž špatné světlo, protože mezinárodní dohody o ochraně investic nikdy nebyly koncipovány jako pojistka pro špatnou obchodní politiku soukromých investorů. Česká republika jako právní stát je však povinna dodržovat své mezinárodně právní závazky a proto i uznávat výsledky mezinárodních rozhodčích sporů, jakkoli s nimi nesouhlasí. Česká republika se alespoň snažila využít veškerých dostupných právních kroků k tomu, aby rozhodčí nález v arbitráži s CME byl prohlášen za neplatný,“ říká 1. místopředseda vlády a ministr financí Bohuslav Sobotka. Zároveň dodává, že právě výsledky těchto dvou arbitráží, které se zabývají stejnou podstatou věci ukazují rizikovost arbitrážních sporů.
Významný úspěch Česká republika zaznamenala v dalším sporu proti Williamu Nagelovi.
Podstatou sporu Nagel vs. Česká republika byla telekomunikační politika České republiky z roku 1994 týkající se vydání licence na provoz mobilního telefonního systému GSM.
V půlce července 2003 se konalo na půdě Švédského arbitrážního institutu ve Stockholmu ústní jednání ve sporu William Nagel vs. Česká republika. Počátkem září 2003 vydal rozhodčí tribunál arbitrážní nález. Rozhodčí senát zamítl veškeré nároky uplatňované panem Nagelem a nařídil mu uhradit 90% nákladů souvisejících s vedením rozhodčího řízení a dále nahradit České republice částku 400.000 USD jako část jejích nákladů spojených s obhajobou.
Pan Nagel podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu u Švédského odvolacího soudu, který dne 26. srpna 2005 potvrdil rozhodnutí rozhodčího tribunálu z roku 2003. Zároveň Švédský soud stanovil, že jeho rozhodnutí je konečné, to znamená, že se proti tomuto rozhodnutí nemůže pan Nagel odvolat a uložil panu Nagelovi, aby uhradil České republice veškeré náklady, které vynaložila v souvislosti s tímto soudním řízením. Celkem se jedná o částku kolem 600 000 USD, což je zhruba 15 milionů korun.
Z výše uvedeného vyplývá, že Česká republika ve dvou mezinárodních arbitrážních sporech zcela uspěla a v jednom neuspěla. Ministerstvo financí, které zastupuje v mezinárodních arbitrážích stát, jedná vždy v zájmu České republiky.