Každý zná bajku u kobylce a mravenci. Kobylka je líná a celé léto promarní v zahálce, zatímco mravenec si dělá zásoby na zimu. Když přijde mráz, žebrá kobylka u mravence o jídlo. Ten odmítne a lenivý skákavý tvor pojde hlady. Poučení? Zahálka přináší nouzi.
Život je však složitější než Ezopův příběh. Dnes se mezi mravence řadí Němci, Číňané a Japonci, zatímco kobylkami jsou Američané, Britové, Řekové, Irové a Španělé. Mravenci vyrábějí pěkné zboží, které kobylky svádí k nákupům, nemají však čím za něj zaplatit. „Nevadí,“ řeknou mravenci, „stejně nemáte nic, co bychom potřebovali, až na nějakou tu hezkou pláž u moře. Peníze vám půjčíme, budete si moc užívat našeho zboží a my budeme mít o odbyt a naše zásoby bohatství postaráno.“
Nějakou dobu panuje všeobecná spokojenost. Šetrní a opatrní mravenci ukládají své přebytky do údajně bezpečných bank, které tyto prostředky zas půjčují kobylkám. Ty zas nemusejí vyrábět skoro žádné zboží, protože mravenci je dodají velmi levně. Nedodávají však domy, nákupní centra a kanceláře, a tak si je kobylky staví samy. Do osad kobylek přitékají peníze a ceny pozemků rostou, půjčuje se víc a víc, staví se a utrácí jako o život.
Mravenci sledují rozkvět, k němuž dochází u kobylek, a přikážou svým bankéřům zvýšit objem poskytovaných úvěrů, jelikož si sami půjčovat nechtějí. Výroba opravdových produktů jde ale mravencům mnohem lépe než oceňování těch finančních. Kobylky tak přijdou na chytrý způsob, jak zabalit své dluhy do lákavých balíčků, které poté zpět prodávají mravenčím bankám.
Německé mraveniště potom osloví nejbližší kobylky: „Chceme se s vámi přátelit. Proč tedy všichni nezkusíme platit stejnými penězi? Nejdřív nám ale musíte slíbit, že se od teď už navždy budete chovat jako mravenci.“ A tak kobylky několik let předstírají, že jsou jako mravenci a nakonec mohou platit evropskými penězi.
Všichni jsou spokojení, na chvíli. Němečtí mravenci se pyšně dívají na svá úvěrová portfolia a cítí se bohatí. Mezitím vládcové kobylek zkoumají své účty a tvrdí: “Podívejte, v dodržování fiskálních pravidel jsme lepší než mravenci.“ To mravence přivádí do rozpaků, a tak raději mlčí o tom, že mzdy a ceny u kobylek rychle rostou, čímž se jejich produkty stávají ještě méně konkurenceschopné. Zároveň s tím klesá reálná úroková míra, což ještě zvětšuje chuť půjčovat si a stavět.
Nic však nemá věčného trvání. Ceny pozemků a domů kobylek se nakonec zřítí, banky znervózní a chtějí své peníze hned zpět. A tak jsou předlužené kobylky nuceny prodávat. To vyvolá řetěz bankrotů, ochromí stavební činnost kobylek a jejich spotřebu mravenčích výrobků. Pracovní místa zanikají a fiskální deficity rostou, obzvlášť v osadách kobylek.
Němečtí mravenci najednou zjistí, že jejich zásoby bohatství nemají příliš velkou hodnotu, jelikož kobylky nemají krom levných domů v teplých krajích nic moc k nabídnutí. Mravenčí banky teď musí buď odepsat špatné úvěry, nebo přesvědčit své vlády, aby kobylkám daly ještě víc peněz. Vlády se ale bojí přiznat, že dovolily svým bankám promrhat peníze těžce vydřené všemi mravenci. Dají tedy přednost druhé možnosti a nazvou ji „bail-out“. Kobylky jsou pak pod nátlakem donuceny zvýšit daně a omezit výdaje. „Teď se už opravdu musíte chovat jako my!“, přikazují mravenci šokovaným kobylkám. Ty potom zabřednou do hluboké recese, stále však neumí vyrábět cokoliv, co by se mohlo mravencům líbit, protože jako kobylky zkrátka neví, jak na to. Kobylky tedy trpí hlady, němečtí mravenci konečné odepíší špatné úvěry, ale protože se z předchozích lapálií vůbec nepoučili, prodávají své výrobky na dluh jinde.
Mezi americkými kobylkami a čínskými mravenci panuje podobná situace, ale s tím rozdílem, že když lenošivým kobylkám v texaskách dojdou peníze, jejich vláda se rozhodne zachránit situací tím, že do ekonomiky začne pumpovat ještě víc peněz a ještě víc se zadlužovat. To samo sebou nenechá asijské mravence klidnými. Náčelník čínského mraveniště prohlásí: „My, vaši věřitelé, trváme na tom, abyste si přestali půjčovat a uskrovnili se, tak jak to dělají kobylky v Evropě.“ Král amerických kobylek se však jen zasměje: “My jsme se vás o půjčky neprosili. Vlastně jsme vám říkali, že to je hloupost. My teď máme jednu starost – zajistit práci pro naše kobylky. Když nám nechcete půjčovat peníze, zvyšte hodnotu vaší měny. Pak začneme opět vyrábět, to, co si od vás kupujeme, a vy nám už nebudete muset půjčovat.“
Náčelník čínského mraveniště nechce přiznat, že obří zásoba amerických dluhopisů nakonec nebude mít takovou cenu, za jakou ji mravenci koupili. Ti také chtějí dále vyrábět levné zboží pro cizince. Čínské mraveniště se tedy přeci jen rozhodne nakoupit další americký dluh. Po několika desetiletích se mravenci konečně osmělí a americkým kobylkám vmetou do tváře: „Dejte nám už konečně za vaše dluhopisy nějaké zboží.“ Kobylky se však jen zasmějí a promptně sníží hodnotu svého dluhu, což připraví řadu mravenců a úspory a někteří pak zemřou hlady.
A poučení? Pokud chcete akumulovat bohatství, které by vám vydrželo, nepůjčujte kobylkám.
Autorem článku je Martin Wolf
(Článek byl publikován v deníku Financial Times)