Za devatero horami a devatero řekami leží v americké Alabamě třicetitisícové město Prichard. Nebylo by na něm nic výjimečného, kdyby již šest měsíců nemělo problémy se splácením svých závazků a nefungovalo v konkurzním režimu. Není důležité, zdali se do finančních problémů dostalo kvůli současné ekonomické krizi nebo nějaké jiné chybě, podstatné je, že není schopno plnit finanční závazky vůči svým penzistům - bývalým zaměstnancům. Aby nebyly, kvůli jejich množícím se žalobám, ohroženy jiné funkce městské správy, požádalo zastupitelstvo v říjnu minulého roku soud o ochranu před věřiteli. Potud fakta, v americkém kontextu nijak neobvyklá. Naladěn trvale na řeckou notu, začal jsem po přečtení výše zmíněného trochu meditovat a snažil jsem si představit, jak by vypadalo řešení podobné situace po evropsku. Pomalu a jistě mi v mysli vyvstával zřetelný obraz natažené anonymní dlaně směřující k nejbližšímu nadřízenému orgánu, žádající bezostyšně chybějící peníze. Dlaň byla pečlivě vymodelována z laminátu a zvětšena do monstrózních rozměrů sochařem Davidem Černým, nabarvena v řeckých barvách a umístěna na sousoší Entropa jako memento evropského způsobu myšlení.
Čtěte také další sloupky autora:
Americký prezident Obama prosadil v americkém parlamentu, přes nesouhlas většiny veřejnosti, revoluční změnu ve zdravotním pojištění a přiblížil tak USA blíže evropskému sociálnímu modelu. Člověk hledající pevný bod v ekonomickém chaosu současnosti je zmaten, jelikož bylo flagrantně popřeno to, co doposud platilo. Jak je možné, že Američané, kteří bezvýhradně prosazovali svobodný ekonomický systém, zodpovědnost jedince za vlastní osud a byli vzorem pro všechny odpůrce evropského sociálního státu, tak najednou obrátili? Cožpak chtějí řešit za několik desítek let problémy podobného ražení, jako řešíme v Evropě nyní? Nenapadá mě nic jiného než otřepané rčení použité v nadpisu.
Myslím, že není nutno propadat hysterii a apriori odsuzovat kterýkoliv ze dvou modelů, ať evropský či ten americký. Každý z nich má svá pozitiva i negativa a jak je vidět, pro jednu i druhou stranu má ten cizí jistou přitažlivost. Život je navíc tak krátký, že se těžko dožijeme chvíle, kdy bude možno s čistým svědomím a vědeckým přesvědčením prohlásit, který z nich je ten jediný správný. Jak říká klasik: „Dinosauři to vědí nejlépe, z dlouhodobého hlediska nás čeká stejný osud.“