Jeden německý televizní komentátor nedávno odvysílal upravené video, na kterém, ještě před mým působením v pozici ministra financí Řecka, pozdravuji Německo zdviženým prostředníčkem. Následek ukázal potenciál dopadu takového domnělého gesta, zejména v těžkých časech. Takové pozdvižení, které vysílání způsobilo, by totiž nenastalo před finanční krizí roku 2008, která odhalila nedostatky měnové unie Evropy a obrátila proti sobě hrdé země.
Když počátkem roku 2010 již Řecko nemohlo splácet své dluhy francouzským, německým a řeckým bankám, vedl jsem kampaň proti jeho snaze o zisk enormně velké půjčky od evropských daňových poplatníků ke splacení těchto dluhů. Předkládal jsem tři argumenty.
Za prvé, nové půjčky nereprezentovaly ani tolik finanční záchranu Řecka, jako spíše cynické převedení osobních proher z účtů bank na ramena nejzranitelnějších občanů Řecka. Kdo z evropských daňových poplatníků, kteří zaplatili účet za tyto půjčky, ví, že více než 90 % z celkových 240 miliard eur, které si Řecko půjčilo, šlo finančním institucím a ne řeckému státu nebo občanům?
Za druhé, bylo zřejmé, že pokud již Řecko nebylo schopné splatit stávající půjčky, tak by uskrovňující podmínky, ze kterých vycházela „finanční pomoc“, zlikvidovaly jeho nominální příjem a učinily tak národní dluh ještě méně udržitelným. A když by Řekové již nemohli splácet svůj obří dluh, němečtí a další evropští daňoví poplatníci by museli opět zakročit. (Bohatí Řekové by tou dobou již samozřejmě měli své vklady přesunuty do finančních center jako je Frankfurt či Londýn).
Za třetí, uvádět v omyl občany a parlamenty tím, že se prezentuje finanční pomoc jako “solidární“ čin, zatímco se selhává v pomoci běžným Řekům – jejich vmanévrováním do pozice, kdy zatíží Němce ještě více – bylo určeno k podrytí soudržnosti v rámci eurozóny. Němci se obrátili proti Řekům, Řekové proti Němcům a jak se více zemí dostalo do finančních těžkostí, obrátila se Evropa sama proti sobě.
Faktem je, že Řecko nemělo právo si od německých – nebo jakýchkoliv jiných evropských – daňových poplatníků půjčovat v době, kdy byl jeho veřejný dluh neudržitelný. Předtím, než si Řecko vzalo půjčky, mělo zahájit restrukturalizaci dluhu a podstoupit částečné nesplacení dluhu věřitelům v soukromém sektoru. Tento “radikální“ argument byl však v té době ignorován.
Stejně tak měli evropští občané požadovat, aby jejich vlády odmítly vůbec i zvažování převodu soukromých ztrát. To však neučinili a převod byl realizován nedlouho poté.
Výsledkem byla největší půjčka podporovaná daňovými poplatníky v historii, která byla poskytnuta za podmínky, že Řecko přijme tak přísná úsporná opatření, díky kterým v důsledku občané přijdou o čtvrtinu platů, což učinilo splacení soukromých a veřejných dluhů nemožným. Následující a přetrvávající humanitární krize je tragická.
Pět let po první finanční pomoci zůstává Řecko v krizi. Nevraživost mezi Evropany je ta vůbec nejvyšší, kdy především Řekové a Němci poklesli na bod morálního předvádění se, vzájemného obviňování a otevřeného nepřátelství.
Z této jedovaté hry plné obviňování mají prospěch pouze nepřátelé Evropy. Musí to přestat. Pouze tehdy se může Řecko, za podpory evropských partnerů, kteří sdílí zájem na jeho ekonomickém zotavení, soustředit na implementování efektivních reforem a prorůstovou politiku. Je to nezbytné k umístění Řecka do pozice, ve které by konečně splatilo své dluhy a dostálo závazkům vůči svým občanům.
V praxi to znamená, že Eurogroup agreement z 20. února, který poskytl čtyřměsíční odklad na splátky půjček, tak nabízí důležitou příležitost k pokroku. Na naléhání řeckých lídrů v Bruselu při neformálním schůzi z minulého týdne by mělo dojít bezprostředně k jeho implementaci.
V dlouhodobějším měřítku musí evropští lídři spolupracovat na přetvoření měnové unie tak, aby podporovala sdílenou prosperitu a ne podněcovala vzájemný vztek. Nicméně, s cílevědomostí, jednotným přístupem a možná jedním či dvěma pozitivními gesty se to může podařit.
Yanis Varoufakis je řeckým ministrem financí.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org