Začněme citací z knihy Druhý věk strojů - práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií: “Jedna věc, kterou jsme ještě nezmiňovali, se velice pravděpodobně změní a přinese problémy. V dnešních kapitalistických státech většina lidí získává peníze na nákup věcí tak, že svou práci nabízí v ekonomice. Většina z nás jsou “dělníci”, ne majitelé kapitálu.
Nicméně je-li náš myšlenkový experiment s androidy (stroji pracující za lidi) správný, tato dlouhotrvající směna po čase začne být méně schůdná. Digitální technologie budou stále rozšířenější, schopnější a výkonnější a společnosti budou čím dál tím méně ochotné platit lidem mzdy, za které by tito dělníci byli ochotni pracovat a které by jim umožnily udržet životní úroveň, na níž jsou zvyklí. Až k tomu dojde, přijdou o zaměstnání. Pro hospodářství je to špatná zpráva, protože nezaměstnaní lidé nevytvářejí velkou poptávku po zboží a celkový růst se zpomalí. Slabá poptávka může vést k dalšímu zhoršení platových podmínek a nezaměstnanosti a také ke snížení investic do lidského kapitálu a do vybavení. Může vzniknout začarovaný kruh.”
Kniha přeložená z anglického originálu “The Second Machine Age” přináší svým čtenářům hodně aktuální pohled na to, jak si stojíme jako lidé v souboji se stroji. Kam povede digitalizace a jak bude vypadat pracovní trh a další aspekty našeho život pod stále exponenciálně rostoucím výpočetním výkonem, vývojem umělé inteligence a pod tlakem algoritmizace práce, které se dají automatizovat.
S tím spatřuje světlo světa jedna již překvapivě starší teorie a to teorie základního příjmu o které se taktéž zmiňují autoři knihy. “Mnozí ekonomové navrhli dát lidem peníze. Nejsnáze by se toho dalo docílit tím, že by vláda každý rok rovnoměrně rozdělila peníze mezi všechny své obyvatele, aniž by jakkoliv ověřovala nebo jinak hodnotila, kdo je potřebuje, nebo kdo by měl dostat více či méně. Zastánci tohoto schématu argumentují, že se dá relativně snadno spravovat a že chrání prvky kapitalismu, které fungují dobře, a přitom řeší problém nedostatku pracovních míst. Základní příjem by zajistil, aby měli všichni lidé minimální životní úroveň. Rozhodně by si mohli přilepšit prací, investicemi nebo založením firmy nebo jinými aktivitami v kapitalistickém mechanismu. Ale i kdyby nic z toho neudělali, stále by mohli fungovat jako spotřebitelé, protože by nadále dostávali peníze.”
Základní příjem dnes není ve středu politických diskuzí. Ale je pozoruhodné, že v USA se v 70. letech téměř podařilo takový koncept zavést. Jedním z jeho prvních zastánců byl americký politický aktivitsta Thomas Paine. Reálně se však dostal tento koncept k řeči až pod křídly prezidenta Nixona známého jako FAP - Family Assistance Plan, který zahrnoval hodně prvků programu základního příjmu.
Mezi zastánci této teorie se řadila i taková jména jako Martin Luther King Jr. S Kingem souhlasili někteří jak levicoví, tak pravicový ekonomové. Za všechny můžeme jmenovat Jamese Tobina, Paula Samuelsona, Johna K. Galbraitha nebo takové velikány jako byl Milton Friedman a Friedrich Hayek. Ti všichni se postavili za tzv. garantovaný příjem nějakým sobě vlastním způsobem.
Všechny teorie mají své zastánce a odpůrce. Odpůrci se rekrutovali z řad odborových předáků, kteří si mysleli, že je ohrožena legislativa kolem minimální mzdy. Řadě běžných občanů byla proti srsti představa, že by jejich vybrané dolary přešly k lidem, kteří mohou, ale nechtějí pracovat. V roce 1972, kdy Nixon bojoval za znovuzvolení již však tento program nevytáhl a od té doby jsme o něm příliš neslyšeli, až na výjimky typu výročí narození prezidenta Nixona.
V poslední době se téma “základní příjmu” objevuje v nové iteraci a poměrně hodně aktuálně, protože začínáme pociťovat první známky neschopnosti tvorby pracovních míst. O tomto problému pro Project Syndicate napsal emeritní profesor univerzity ve Warwicku, přítel Britské akademie historie a ekonomie Robert Skidelsky v článku “Minimum Wage or Living Income?”
V něm uvádí, že se setkávám s novým jevem tzv. “chudých pracujících” tedy lidí, kteří pracují, ale jejich zaměstnání není tak dobře placené, aby je udrželo nad hranicí chudoby. Toto téma tak znovu na stůl vytahuje “základní příjem”.
Profesor Skidelsky ve svém článku potvrzuje premisu o tom, že v dohledné době bude lidská práce stále více čelit automatizaci. V příštích 20 letech může být ohroženo až 50 % současných pracovních míst. Je tak stále větší otázkou, jestli vytvářet pracovní místa, aby bylo vyrobeno stále větší množství produktů, které nejsme ani schopni spotřebovat, má smysl. Západní svět se utápí v přebytku všech hmotných statků což vede i k negativní efektům.
Navíc větší objem pracovních míst na menší objem práce, která musí být vykonána vede k dalšímu snižování mezd. Navíc koncepce minimální mzdy tak jak ji známe by paradoxně urychlila nasazení automatizace nebo přesun výrobních kapacit na místa, kde minimální mzda neexistuje nebo je nižší, píše Skidelsky.
Slevy na dani taky nejsou cestou po které se lze vydat a tak jediným způsobem by bylo hledat nové zdroje příjmů. Tato varování jsou namířena hlavně proti opatření britského ministra financí George Osborne, která vešla v platnost v roce 2008. Ten oznámil omezení příspěvků na bydlení a místních daňových úlev osobám z pracujících rodin. Po úpravě o tyto omezení existuje tedy cca. 4,3 mil., kteří mohou tyto dávky pobírat. Vzhledem k tomu, že v roce 2012 žilo v Británii 11,4 mil. rodin s pracujícími osobami, ohromujících 38 % z nich nedosahuje příjmů nad hranicí životního minima. To jsou “chudí pracující”.
Jako kompenzace byla navržena zvýšená úroveň minimální mzdy. Ve světle předcházejících řádků to povede k rychlejší automatizaci a v nejhorším případě k odchodu britských firem.
Skidelsky tak navrhuje, pokud chce skutečně Osbrorne jak říká zajistit životní minimum pro všechny, aby se přihlásil k idei “základního příjmu” nebo její mutace. Jednoduchou cestou vpřed by měla být jakási sleva na dani pro všechny a se stěžujícími se sociálními podmínkami by taková sleva například mohla růst.
I když se podpora této podmínky nehledá tak špatně, stále je ještě příliš brzy na její zavedení. Stupeň automatizace ještě nedosáhl takové úrovně, aby to bylo skutečně potřeba, současné lidské pracovní síly by to odrazovalo od práce a společnost je ještě stále příliš chudá na to, aby něco podobného mohla zavést.
Přesto zůstává jedno jisté - “boj” strojů a lidí bude pokračovat.
Zdroj: Druhý věk strojů, ISBN: 978-80-87270-71-4, Project Syndicate