Medvědi grizzly se po krajině pohybují podobně jako většina lidí. Dávají přednost stezkám po rovině oproti těm, které stoupají do svahů, a pomalejšímu tempu oproti rychlejšímu. Vyplývá to z nové studie, která tyto severoamerické šelmy zkoumala a porovnávala jejich život pod širým nebem s životem lidí, píše list The .
Součástí studie byli medvědi žijící v zajetí i ve volné přírodě, speciální běžecký trenažér, nakrájená jablka a GPS přijímače a její výsledky rozšířily naše chápání toho, jak přirozený instinkt šetřit energii utváří chování všech živočichů, včetně člověka. Zjištění také pomáhají vysvětlit, proč se v divočině tak často protínají cesty medvědů a lidí a slouží i jako užitečná připomínka, jak si pobyt v přírodě naplánovat s ohledem na bezpečí všech zúčastněných.
Výzkumy naznačují, že lidé jako druh mají sklony k lenivosti a jsou naprogramovaní tak, aby se vyhýbali aktivitě. Ve všeříkající neurologické studii z roku 2018 například záznam mozkové aktivity ukázal, že dobrovolníky mnohem více přitahovaly fotografie lidí na židlích či v houpacích sítích, než lidí v pohybu.
Vrozená preference nehýbat pro nás byla podle všeho kdysi dávno užitečná - v dobách, kdy lov a sběr vyžadovaly na rozdíl od odpočinku ve stínu stromů hodně úsilí a mnoho kalorií. Příliš malá aktivita nám však dnes, když je všude jídla dostatek, působí problémy. Jak moc zálibu v lenošení sdílíme s ostatními živočišnými druhy, však nebylo jasné.
Zde na scénu přichází medvědi, konkrétně ti, kteří žijí v medvědím středisku univerzity v americkém státě Washington. Místní biologové zkoumají, jak šelmy žijí, jak se stravují a jak na sebe vzájemně působí s člověkem.
Ve studii nedávno zveřejněné v odborném časopise Journal of Experimental Biology se rozhodli zjistit, kolik energie přesně grizzlyové spotřebují při různých druzích pohybu a jak taková zjištění mohou ovlivnit chování v jejich každodenním životě.
Biologové pro začátek postavili bytelnou konstrukci okolo běžeckého trenažéru původně určeného pro koně. Po úpravách se pás mohl naklonit nahoru nebo dolů až o 20 procent a zvládnout medvědí velikost a váhu. Následně naučili místních devět medvědích samců a samiček - z velké části narozených v zajetí - aby na pás vylezli a dali se na pochod, zatímco za odměnu jim dávali kousky párků či jablek.
"Grizzlye jídlo velmi motivuje," říká vedoucí studie Anthony Carnaham.
Vědci poměřili rozdíly ve složení vzduchu v konstrukci a zjistili, že tak můžou určit, kolik energie medvěd vynaloží při různých rychlostech a při cestě z kopce nebo do kopce. (Kvůli obavám o jejich bezpečnost se medvědi na běžeckých pásech nikdy nerozběhli.) Díky tomu vědci zjistili, že pro medvědy je z fyziologického hlediska nejefektivnější kráčet rychlostí okolo 4,1 kilometru za hodinu - v takovém tempu spotřebují nejméně kyslíku.
A konečně vědci shromáždili dostupné informace o pohybu divokých medvědů, mimo jiné pomocí GPS statistik o pohybu grizzlyů z Yellowstonského národního parku, a porovnali je s předchozími studiemi pohybu lidí a dalších zvířat po volné krajině.
Při srovnání dat vědci zjistili, že divocí medvědi jsou podobně jako lidé podle všeho stvořeni k lenošení. Výzkumníci očekávali, že se medvědi pohybují tou nejefektivnější rychlostí, kdykoliv to jen jde, uvádí Carnahan. Ve skutečnosti se po Yellowstonském parku toulají fyziologicky neefektivní a loudavou průměrnou rychlostí 2,2 kilometru za hodinu.
Medvědi si také vždy vybírali co nejméně prudký svah, i když to znamenalo, že bude delší. "Chodili hodně po vrstevnici," uvádí Carnahan. Preferované stezky se tak podobaly těm, které při pohybu v divočině volí lidé.
Je třeba připomenout, že grizzlyové se podobně jako jiní medvědi mohou náhle pohnout s dechberoucí rychlostí a zuřivostí - když se jim chce, zdůrazňuje Carnahan. "Viděl jsem medvěda přeběhnout přes horskou louku za šest nebo sedm minut, zatímco mně ji trvalo přejít celé odpoledne," podotýká.
Studie také netvrdí, že se lidé na vycházkách v přírodě loudají a drží se rovin, ale dokládá, že vybírání náročnějších stezek vyžaduje určité fyzické i psychické úsilí. A v neposlední řadě připomíná, že divočinu sdílíme s velkými predátory, kteří stojí na vrcholu potravního řetězce a kteří si mohou vybrat stejnou stezku jako my.