Měnové války a všichni bližní žebráci

Díky oddlužování soukromého sektoru a slabému trhu práce nebude pravděpodobně privátní poptávka v mnoha zemích OECD po dlouhou dobu hnacím motorem ekonomik. S omezenými možnostmi fiskální a monetární stimulace to znamená, že země OECD budou muset přejít na exportem tažený ekonomický model, pokud se chtějí alespoň přiblížit předkrizovým růstovým úrovním. Jinak řečeno – svět by musel být plný zemí jako je Německo, či Japonsko.

Všichni samozřejmě ale nemohou být čistými exportéry, nadějí pro západní ekonomiky by tak byl zejména export do rozvíjejících se ekonomik. Tedy do ekonomik, které jsou sami již dlouho exportně zaměřené. U nich ale můžeme nanejvýš věřit, že nahradí část svých exportů domácí spotřebou. Že by ale v dohledné době úplně překlopily svůj ekonomický model spadá do kategorie fikce. Nejhůře na tom tak budou západní ekonomiky, které doposud spoléhaly na svou poptávku – příkladem může být Velká Británie, Francie, Španělsko, Itálie a samozřejmě Spojené státy.

Pokud se na problém nyní podíváme z perspektivy korporátní, konkurovat se dá na základě čtyř faktorů – samotných produktů, ceny, distribuce a marketingu. Shrňme vše mimo cenu pod šířeji vnímaný pojem kvalita. Nadějí těch zemí, které chtějí zvýšit své exporty, tak je to, že najednou přijdou na globální trh s produkty (i) výjimečné kvality, či (ii) výjimečné ceny (respektive zajímavého poměru obou). První bod je nereálný – na získání podobné výhody se pracuje léta, či desetiletí a platí to jak v případě firem, tak v případě celých ekonomik (které netvoří nic jiného, než tyto firmy). Nezbude tedy než soutěžit cenou. Dovolím si tvrdit, že dlouhá léta nákladového tlaku čínské a obecně asijské konkurence již do značné míry eliminovala nadměrné marže firem po celém světě ve většině odvětví vystavených globálnímu obchodu. Zbytek vyčistila krize. Snižování cen v lokálních měnách tak zřejmě nebude průchodné. Zbývá tedy jen o kurz upravená cena.

Neměli bychom tedy být překvapeni, pokud v budoucnu u hlavních ekonomicko-měnových bloků (USA, eurozóna, UK, Japonsko, Čína) uvidíme pokusy znehodnotit svou měnu relativně k ostatním. Forma tohoto kroku může být různě maskována – například do poslední chvíle protahovaný nástup k exitu z monetárního uvolnění, či fiskální stimulace. Oslabení může také v době nulových inflačních tlaků bráno jako příjemný doprovodný jev stimulace. Nezapomínejme ale na to, že pokud se všichni snaží o ožebračení bližního svého, mohou se všichni stát žebráky.

Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.