Stav světové ekonomiky připomíná pacienta, který se sice dostal z ohrožení života, zotavuje se, ale stále je tak trochu zdrogovaný velkým množstvím léků utišujících bolest, v našem případě silnými dávkami vládní podpory.
Životní standard západních ekonomik ohrožují dva základní faktory. Jedním z nich je posun ve směných relacích mezi rozvinutými a některými rozvíjejícími se ekonomikami. Zejména díky Číně se ceny zboží vyrobeného v bohatších státech snižují, zatímco ceny surovin, které tyto země nakupují, stále stoupají. Druhý faktor by se dal popsat jako dluhový šok, během něhož byli lidé na Západě nuceni přestat financovat svoji spotřebu nekonečnou řadou půjček. Zabývejme se nyní tímto druhým faktorem.
V odpověď na bankovní krizi převzaly vlády dluhy soukromého sektoru. Většinou se předpokládalo, že stát má téměř neomezenou kapacitu nést taková břemena. Na tuto situaci se ale může dívat jako na obrovské ponziho schéma (či hru Letadlo, podle čtenářova vkusu), kdy vlády poskytují jedněm výhody a přijímají odpovědnost za utrácení druhých, přičemž doufají, že příští generace nakonec účet vyrovná.
Díky hospodářskému a populačnímu růstu takový přístup ještě nedávno fungoval. S nadcházejícím obdobím nepatrných, nebo dokonce nulových přírůstků HDP a zmenšující se daňové základny však systém dostává trhliny. To vše dohromady by mohlo zahýbat měnovými trhy. Princip tzv. zákona volatility spočívá v tom, že je možné mít pod kontrolou rizika v části systému, ale ne ve všech.
Politika nulových úrokových sazeb prospívá rizikovým aktivům, zejména akciím. Politika kvantitativního uvolňování (čti částečná monetizace státního dluhu) zabránila tomu, aby dluhopisové výnosy vystřelily do závratných výšin, a dluhové břemeno se tímto stalo ještě nesnesitelnějším.
Díky těmto krokům však řada zadlužených zemí není schopná posílit pozici svojí měny, aby se tak dluh v reálných relacích snížil. Pro jiné státy, kterým investoři půjčí v domácí měně, je ale depreciace v dezinflačním prostředí dokonce žádaný efekt, jelikož tak pomohou svým exportérům. Takovými státy jsou třeba Velká Británie a USA. Ne všechny měny ale mohou depreciovat současně. Některé musejí nutně v reakci posilovat. Potenciálními kandidáty jsou asijské ekonomiky. Čínský yuan se k tomu zatím jak známo nemá, a tak se tedy měnová škatulata hrají dál. Brazílie už uvalila 2% daň na příliv kapitálu. Japonská vláda kvůli posilujícímu jenu tlačí na centrální banku, aby šrouby monetární politiky povolila ještě více.
Řadě evropských států uzavřelo únikovou cestu k devalvaci euro. Země jako Španělsko a Itálie, které zaznamenaly růst nákladů v soukromém sektoru, si kvůli udržení konkurenceschopnosti alespoň s Německem budou muset v příštích letech počínat hodně skromně. To si vyžádá velkou politickou odvahu ze strany vlád. Takovou třeba projevila lotyšská vláda, kterou sice euro netrápí, ale kvůli vysokému zadlužení obyvatelstva v zahraničních měnách Lats také devalvovat nemůže. Když tedy v rámci rozpočtových škrtů snížila nepracujícím důchodcům penzi o 10 % a pracujícím hned o 70 %, obrátili se rozezlení občané na ústavní soud, který kabinetu nařídil důchody vrátit a dál vyplácet v plné výši.
Podívejme se teď na historické paralely. Nabízí se třeba 30. léta a pád zlatého standardu, jehož udržení by si vyžádalo cenu v podobě restrikce výdajů, kterou vlády nabyly ochotny zaplatit. Výběr mezi zahraničními investory a demonstrujícími dělníky byl pro ně jasnou záležitostí. Brettonwoodský systém se rozpadl proto, že Spojené státy odmítly nést zátěž, kterou s sebou nesla role základního pilíře celé konstrukce.
Dnešní svět volně plovoucích kurzů, v němž věřitelé spoléhají na to, že centrální banky zadlužených zemí nedopustí pokles hodnoty svých domácích měn, a nebo na to, že v případě úvěrů v cizí měně země zkrátka nevyhlásí bankrot, má možná také na kahánku. Bude zajímavé sledovat vývoj na Islandu, kde o zaplacení 3,8 mld. eur kompenzací za vklady do bankovního systému ze strany Velké Británii a Nizozemí bude zanedlouho rozhodovat nikoli vláda, ale přímo volič v referendu. Hlasy Islanďanů možná napoví směr budoucího vývoje.
(Zdroje: Economist, FT, HN)