Přetrvávající deflační tlaky v eurozóně zvyšují pravděpodobnost, že Evropská centrální banka tento čtvrtek ještě více uvolní svou měnovou politiku prostřednictvím snížení své depozitní sazby do většího záporu nebo posílením kvantitativního uvolňování. To má významné implikace i pro centrální banky stojící mimo eurozónu. Je možné, že jejich úrokové sazby budou muset zůstat na velmi nízkých úrovních déle, než se dosud předpokládalo, nebo budou muset být ještě dále sníženy za účelem udržení stávajícího úrokového diferenciálu a zachování dosavadních podmínek nekryté úrokové parity. V některých evropských ekonomikách nelze přehlédnout růst cen rezidenčních a komerčních nemovitostí doprovázený zvýšeným tempem růstu úvěrů k financování jejich nákupů. V těchto zemích se objevují obavy z výrazného nárůstu systémového rizika v důsledku rozvoje spirály mezi cenami nemovitostí a úvěry na jejich pořízení. Zaznívají názory1, že centrální banky by měly na akumulaci systémového rizika reagovat zvýšením úrokových sazeb, a to i za cenu dlouhodobého neplnění stanovených cílů v oblasti cenové stability. Jednou z lekcí poslední finanční krize ale je, že centrální banky, které mají podobně jako ČNB ve svém mandátu dva cíle – cenovou stabilitu a finanční stabilitu – musí k jejich plnění účinně používat minimálně dvě sady nástrojů. V případě ČNB, která je měnovou, makroobezřetnostní i dohledovou autoritou, jde primárně o nástroje měnové politiky, makroobezřetnostní politiky2 a mikroobezřetnostního dohledu.
Nízké úrokové sazby jsou pouze jednou z podmínek úvěrového boomu
Úrokové sazby jsou bez diskuse v posledních letech v řadě zemí nezvykle nízké, ať se jedná o krátkodobé sazby peněžního trhu, výnosy dlouhodobých státních dluhopisů nebo úrokové sazby z úvěrů. Každý z těchto typů úrokových sazeb může vytvářet podněty pro úvěrové instituce poskytovat více úvěrů a pro jejich klienty více se zadlužovat s cílem nakoupit výnosnější, ale zároveň rizikovější aktiva. Přesto ale v řadě zemí s přetrvávajícími velmi nízkými úrokovými sazbami nevidíme úvěrový boom promítající se do obecného nárůstu cen nemovitostí. K tomu musí být splněny minimálně dvě další podmínky. První je důvěra v další vývoj ekonomiky spojená s optimistickým očekáváním ohledně budoucího vývoje příjmů. Druhou podmínkou je schopnost bankovního sektoru získat zdroje a poskytovat z nich nové úvěry. Banky musí mít důvěru veřejnosti a dostatek kapitálu. A právě v tomto bodě vzniká pro ČNB nejen prostor, ale i povinnost k uplatnění pravomocí v oblasti makroobezřetnostní politiky, případně mikroobezřetnostního dohledu3.
Oživení české ekonomiky získává trvalejší charakter, výstup se vrací zpět k potenciálu a vznikají očekávání ohledně růstu příjmů. Inflační tlaky jsou zároveň velmi slabé a úrokové sazby proto zůstávají velmi nízké. Není překvapivé, že dochází k oživení úvěrové dynamiky a zvýšení poptávky po rizikových aktivech promítající se v růstu jejich cen. Z hlediska tvorby hospodářské politiky nelze v takové situaci aplikovat jednoduché, někdy až příliš akademické poučky. ČNB ze zákona dnes již odpovídá za plnění cíle cenové stability i za prosazování cíle finanční stability. Při sledování těchto cílů musíme být velmi uvážliví, zvažovat vzájemné vazby jednotlivých politik a cíleně je koordinovat4. V převládajícím globálním prostředí nemůžeme zpřísnit svou měnovou politiku, aniž bychom riskovali neadekvátní zhodnocení domácí měny, obnovení dezinflačních či dokonce deflačních tendencí a nepříznivý šok do ekonomické aktivity a následně do kvality bankovních bilancí. Pro prosazování cenové stability je nezbytné udržovat uvolněné měnové podmínky, dokud nebude zajištěno udržitelné plnění inflačního cíle. Pro zajišťování finanční stability musíme použít jiné nástroje.
Na vývoj úvěrového cyklu reaguje ČNB makroobezřetnostními nástroji
Česká ekonomika se v loňském roce posunula do fáze finančního cyklu charakterizovaného rychlejším růstem úvěrů. Tento cyklický vývoj považujeme za přirozený a růst úvěrů zatím nepovažujeme za evidentně nadměrný. Musíme však hodnotit, jak moc se zvýšená dynamika zadlužování promítá do zranitelnosti při náhlých ekonomických šocích. Klíčovým zdrojem zranitelnosti je podle našeho názoru riziko vzniku spirály mezi růstem cen nemovitostí a růstem hypotečních úvěrů. Je to dáno mimo jiné i charakterem trhu s bydlením v ČR a významem rezidenčních nemovitostí ve struktuře úspor českých domácností. Celkové hypoteční úvěry se v průběhu loňského roku zvýšily o zhruba 8 % a reálně nové hypoteční úvěry o necelou pětinu (Graf 1). Dynamika reálně nových hypotečních úvěrů se však v průběhu roku zvyšovala. Pokračovalo rovněž oživení cen bytů, které nicméně v ČR podobně jako v zahraničí zdaleka nedosahují předkrizových úrovní.
Na našem čnBlogu jsme již nejednou připomínali, že jednou z draze zaplacených lekcí poslední krize je, že je nutné reagovat na příznaky úvěrového boomu dříve, než jsou rizika pro finanční stabilitu všem zřejmá. Proto jsme v loňském roce zavedli sadu preventivních doporučení pro úvěrové instituce poskytující úvěry zajištěné rezidenční nemovitostí. Kromě limitů pro hodnoty LTV, což je poměr výše poskytovaného úvěru a hodnoty zajištění, jednotlivá doporučení definují několik dalších podstatných pravidel obezřetného chování při poskytování těchto úvěrů. Plnění těchto doporučení budeme pravidelně hodnotit – a to nejenom kontrolou na dálku, ale i kontrolami na místě. V současné době provádíme vyhodnocení údajů o nových hypotečních úvěrech poskytnutých ve druhé polovině loňského roku. Pokud to bude nezbytné, zpřísníme parametry jednotlivých doporučení, případně doporučení jako celek rozšíříme. Zabýváme se také možnostmi využití nástrojů daných legislativou CRD IV/CRR. Jednou z možných cest je zvýšení kapitálových požadavků k hypotečním úvěrům. Prozatím jsme považovali výši rizikových vah za převážně adekvátní, ale v brzké době ji u jednotlivých bank znovu posoudíme. Diskutujeme také o vhodné reakci na vyšší rizikovost hypotečních úvěrů k financování nákupu bytů jako investice, které v rámci nových hypotečních úvěrů získávají v poslední době vyšší podíl. Cílem těchto opatření přitom nebude bránit bankám v poskytování úvěrů nebo omezit domácnostem přístup k úvěrům, ale omezit nárůst systémových rizik na nebezpečnou úroveň.
V oblasti kapitálových požadavků ČNB zdaleka nejede nadoraz
ČNB patří mezi aktivní makroobezřetnostní autority. V roce 2014 jsme určili všem bankám povinnost vytvářet bezpečnostní kapitálovou rezervu ve výši 2,5 % kmenového kapitálu a čtyřem systémově nejvýznamnějším bankám jsme stanovili tzv. kapitálovou rezervu ke krytí systémového rizika. V prosinci 2015 pak s ohledem na výraznější oživení úvěrů ČNB jako třetí evropská makroobezřetnostní autorita přistoupila k nastavení sazby proticyklické kapitálové rezervy na vyšší než nulové úrovni. Úvěrové instituce budou mít povinnost od 1. ledna 2017 vytvářet dodatečný kapitál výši 0,5 % z expozic umístěných v ČR. Jsme připraveni v případě dalšího zrychlování úvěrové dynamiky, uvolňování úvěrových standardů a růstu investičního optimismu sazbu proticyklické kapitálové rezervy v příštím období dále zvyšovat. Pokud se ale v ekonomice naopak objeví nepříznivý šok, nebudeme váhat a rezervu umožníme rozpustit. Při stanovování kapitálových požadavků ČNB vychází z posouzení rizik a z hodnocení odolnosti sektoru. Nestanovujeme je na úrovni, která by brzdila růst úvěrů. Zdaleka nevyužíváme celý prostor, který nám stávající regulace poskytuje. Proticyklickou kapitálovou rezervu chápeme jako nástroj pro ochranu bankovního sektoru před dopady úvěrového cyklu. A to tím, že spoluvytváří kapitálový polštář pro případ prudkého zhoršení ekonomické situace. Je samozřejmě nezbytné, aby součástí našeho instrumentária byly také nástroje pro ochranu úvěrového cyklu před bankami, tj. nástroje pro omezení případného nadměrného úvěrového růstu. K tomu ale mohou lépe posloužit limity pro výši úvěrů v poměru k hodnotě zástavy nebo v poměru k příjmům žadatelů o úvěr.
Skutečnost, že obě politiky – měnová i makroobezřetnostní – jsou prováděny jednou institucí, se opakovaně ukázala být výhodou pro českou ekonomiku. V současném vnějším ekonomickém prostředí, pro které jsou charakteristické nejen vysoce uvolněné měnové politiky, ale i vysoká míra nejistoty, je možnost koordinovaného využívání nástrojů obou politik obzvláště cenná. Přitom je nutné si vždy uvědomovat, že míříme na dva cíle najednou – na cenovou stabilitu a finanční stabilitu. K jejich dosažení tak potřebujeme minimálně dva různé nástroje. K udržení cenové stability proto dnes používáme primárně kurzový závazek při stabilizovaném úrokovém diferenciálu. Naopak k zajištění finanční stability používáme celou škálu makroobezřetnostních i mikroobezřetnostních nástrojů.
Autorem textu je V. Tomšík (ČNB) a J.Frait (ČNB). Originální text je na blogu ČNB.
1 Např. Tajovský, L.: VŠE o... hypotečním trhu. Hospodářské noviny, 25. 2. 2016, nebo Zamrazilová, E.: "Virová nákaza záporných sazeb". Hospodářské noviny, 2. 3. 2016.
2 Viz Makroobezřetnostní politika.
3 Viz V. Tomšík: "Makroobezřetnostní politika: Jeden z důvodů změn modelu fungování finančního trhu?" (pdf, 405 kB)
4 Frait, J., Malovaná, S. & Tomšík, V., 2015: „Základní cíle centrální banky a interakce měnové a makroobezřetnostní politiky při jejich dosahování.“ (pdf, 259 kB) Zpráva o finanční stabilitě 2014/2015, str. 108–118.