Jak známo, zásadním cílem centrální banky je udržování cenové stability, tedy stability kupní síly peněz. Při naplňování tohoto cíle ČNB je a logicky i vždy musí být připravena uvolnit dále měnové podmínky (nebo je naopak zpřísnit), měnová politika nemůže mít horní a dolní limit. Není totiž pravda – jak se domnívají nepoučení komentátoři měnové politiky – že arzenál měnové politiky je omezený a vyčerpatelný. Zbraní má měnová politika hodně a nábojů dokonce nekonečně mnoho, jen mají různou ráži a v různých okamžicích nestejnou účinnost. A každá zbraň není vhodná pro každý moment.
Tím se dostávám k záporným úrokovým sazbám. Osobně se nedomnívám, že záporné úrokové sazby jsou optikou této metafory vhodnou zbraní pro další uvolňování měnové politiky, pokud by bylo vůbec v domácích podmínkách třeba. Právní limity (úrokové sazby ČNB slouží jako základ pro výpočet nejrůznějších sankcí v českém právním řádu), ekonomické limity (teoretická možnost obyvatelstva směnit vklady na hotovost) a také mentální limity (svět záporných úrokových sazeb je pravým světem „Alenky v zemi za zrcadlem“, kde je vše opačně) z nich dělají zbraň, kterou není možné použít jako jiné nástroje nekonečně mnohokrát a navíc ani není jisté, kolikrát přesně to lze učinit, než se hlaveň roztrhne a začne ohrožovat i střelce samého a jeho záměry. Z tohoto důvodu jde o nástroj poměrně neobratný.
To ovšem naprosto neznamená, že jakékoli rozhodnutí o úrokových sazbách (třeba i o těch záporných) jakkoli ohrožuje nezávislost centrální banky, jak jsem se dnes dočetl z úsměvného komentáře v Hospodářských novinách. Centrální banky, které se touto novou cestou vydaly (v Evropě Švédsko, Dánsko, Švýcarsko či ECB), jistě nikdo ani před zavedením záporných sazeb ani po něm z omezení nezávislosti jejich rozhodování neobviňuje. Svou nezávislost by ohrožovaly pouze tím, kdyby dlouhodobě rezignovaly na svou stabilizační roli a své cíle.
Je dávno známá pravda, že měnová politika každým svým rozhodnutím provádí nějakou formu redistribuce bohatství či příjmů, neboli někomu pomáhá a někomu škodí. Opakuji, každým jednotlivým rozhodnutím, ve špatných časech i v časech dobrých. To je dokonce podstata a logika měnové politiky. Zvýšením sazeb měnová politika krátkodobě preferuje střadatele oproti dlužníkům, snížením sazeb činí opak. Silnější kurz vítají importéři, slabší exportéři atd.
Pražádnou logiku ale pak nemá konstatování, že jakýmkoli jednotlivým rozhodnutím centrální banka ztrácí nezávislost, to je logicky naprostý nesmysl. Pak by každé snížení (či každé zvýšení sazeb) bylo ztrátou nezávislosti, protože každé někoho potěší a někoho jiného zabolí. Je smutné, že si tento elementární fakt neuvědomují dokonce ani ti, kteří vedením centrální banky prošli a v historii třeba pro nižší sazby hlasovali, aniž by měli pocit, že tím trpí nezávislost jejich vlastního rozhodování.
Mimoto dodávám, že žádná centrální banka na světě zatím neopustila režim cílování inflace, naopak se další k tomuto režimu přidávají a jediné dva případy změny inflačního cíle v posledních letech nastaly na Novém Zélandu a v Japonsku – v obou případech byly ovšem inflační cíle zvýšeny. Kdyby byl tento režim zásadně porouchán, jistě by od něj nastal spontánní úprk (třeba po finanční krizi). Ten se ke smůle jeho kritiků nekoná.
Originální text najdete na webu ČNB.
Autorem textu je Mojmír Hampl.