The Economist tvrdí, že snad s výjimkou témat, jako jsou sex, rasismus a taneční kreace Theresy Mayové, nebudí ve Velké Británii nic větší hysterii než diskuse o referendech. Například Clement Attlee o nich v roce 1945 prohlásil, že jsou cizí britské tradici a že jde o nástroj nacismu. Podobně hovořil premiér Harold Wilson, který nakonec v roce 1975 nechal uspořádat první referendum v zemi. Jeho politická oponentka Margaret Thatcherová referenda nazvala nástrojem diktátorů a demagogů, který je nebezpečný pro minority a destruktivní pro parlament. A Theresa Mayová zase míní, že referenda jsou „hrubou zradou demokracie“. Nicméně The Economist dodává, že tento nástroj je již pevnou součástí britské ústavy, od roku 1973 byl použit ve dvanácti případech a proto dnes nelze hovořit o tom, že by byl britské tradici cizí.
A.V. Dicey, který byl na konci devatenáctého století považován za předního odborníka na ústavní problematiku, tvrdil, že referendum je jen částečným řešením problémů. Na jednu stranu by umožnilo zbavit se při politických rozhodnutích osobních preferencí důležitých politiků. Nicméně podle Diceyho mělo být referendum používáno pro schvalování či odmítnutí návrhů, které vzešly z parlamentu. Mělo fungovat jako „veto lidu“, neboli jako pojistka, ne jako nástroj, který by parlament nutil do konkrétního kroku.
Proti možným pozitivním přínosům referend ale stojí i kritika. V první řadě panují obavy, že by se složité problémy redukovaly do příliš zjednodušených rámců typu ano - ne. A nebyla by věnována potřebná pozornost detailům a nákladům spojeným s příslušným výsledkem. K tomu se přidává hrozba nezodpovědných vlád, které by pořádaly referenda a pak by se vzdávaly odpovědnosti za to, k čemu vedou. V neposlední řadě by pak referenda mohla vést k autoritářským režimům, kdy by nespokojení voliči, opozice a menšiny nestáli proti nějaké straně či politikovi, ale proti „vůli lidu“.
The Economist tvrdí, že rok 2016 některé z těchto obav potvrdil. Při hlasování o odchodu země z EU byl totiž komplexní problém redukován do „abstraktních představ, do kterých si voliči promítli své navzájem neslučitelné verze brexitu“. Referendum také dalo obrovskou moc lidem, kteří v konečném důsledku nenesli žádnou zodpovědnost za to, že se naplní jejich sliby. „Během několika dní po hlasování tak vítězná strana smazala obsah většiny svých webových stránek podobně, jako drogový kartel maže důkazy předtím, než dorazí policie,“ píše The Economist.
Hlasování o brexitu pak živí i mylnou představu, že „vůle lidu představuje jednotnou myšlenku a inteligenci, která vydává jasné instrukce a před kterými je nutno se sklonit“. Tato „fantazie“ ale může přežívat jen v případě, že jsou umlčeny všechny protestující hlasy, kritici jsou označeni za zrádce, sabotéry a nepřátele lidu“. The Economist pak dodává, že pokud by se britská vláda nyní pokoušela vyřešit vzniklé problémy tím, že by se uspořádalo další stejné referendum o brexitu, bylo by to „jako když se z opice chceme dostat dalším flámem“. Model „veta lidu“, který byl zmíněn výše, ale „nabízí větší naději“. Například v případě, že by byl aplikován na konkrétní návrhy vlády o dohodě s EU, protože pak by byl podporován princip „zodpovědné vlády“.
Zdroj: The Economist