Pokud se zaměříme na všemožné dotace, kterých se dostává čínskému výrobnímu sektoru včetně výroby automobilů a elektromobilů, lehce dospějeme k závěru, že čínských aut je příliš. Tj., na světovém trhu je příliš mnoho aut, která nefér způsobem konkurují ostatním automobilkám. Jenže zrovna tak můžeme lehce tvrdit, že čínských aut je naopak stále málo. A oba příběhy jde docela jednoduše spojit.
Ekonom Scott Sumner před časem prezentoval některé úvahy o čínské ekonomice, které připomínaly některá základní, ale opomíjená fakta. Například u celkových exportů, respektive celkových přebytků obchodních a přebytků běžného účtu poukázal ekonom na to, že v přepočtu na obyvatele není Čína žádným „záporákem“. Tj., existuje celá řada zemí, včetně evropských, které toho do světa v přepočtu na jednoho obyvatele vyváží daleko více, než Čína. Z tohoto pohledu si tedy domů stahují mnohem více zahraniční poptávky, zaměstnanosti.
Podobně pak pan Sumner píše následující: „Čína má 330 aut na 1000 obyvatel, zatímco Japonsko má asi 600 a USA asi 800 aut na 1000 obyvatel. V jakém smyslu tedy Čína nepotřebuje více aut? Čínská bytová plocha má v průměru asi 650 čtverečních stop, ve srovnání s 2200 čtverečními stopami v USA. Pravdou tedy je, že pokud se Čína má stát plně rozvinutou zemí, bude potřebovat více téměř všeho, včetně aut a bydlení. Nadprodukce není problémem Číny.“
Já bych to vše popsal následujícím způsobem: V případě Číny skutečně nemluvíme o nějaké materiálně vysoce bohaté zemi, která by ve snaze dostat se ještě výš dotovala své výrobní kapacity a tlačila jejich produkci do zahraničí. Jde o zemi, která má na jednoho obyvatele ve srovnání se Západem často stále „málo“. V tomto smyslu nemá skutečně smysl hovořit o nadprodukci. Ale má smysl to činit ve vztahu k tomu, co je konkrétně vyráběno a kam to míří. Je to totiž vlastně paradox – Čína má „málo“, ale nevyrábí pro svoje lidi, pro domácí trh, ale pro ostatní. I přesto, že ti toho mají už v řadě případů mnohem více.
Jde tedy o jinou formulaci toho, že Čína by měla přejít na nový ekonomický model, kde bude hrát dominantní roli domácí poptávka. Mimo jiné by to v praxi znamenalo přechod od finanční represe domácností (zrcadlové omezení dotací firemního sektoru). Přechod k vyššímu podílu domácností na příjmech a svobodnému rozhodování o tom, co si za ně pořídí. Přechodu od vládou preferovaných odvětví a produkce. Nakolik je tento přechod vůbec slučitelný se současným režimem, je velká otázka.
Pro nás to vše v praxi znamená, že ona nadprodukce „pro zahraničí“ bude zřejmě dál pokračovat, dokud nenarazí na nějaký tvrdý limit. Připomenu, že exportními trhy musí být ty, které jsou schopny si od Číny na nákup jejího zboží půjčovat (pokud dovezou více, než vyvezou, musí si na to v principu půjčit). Evropa a Spojené státy jsou z tohoto pohledu samozřejmě atraktivnější, než asijské ekonomiky, jejichž dluhová kapacita je výrazně nižší. Ale nutnost hlubších reforem v Číně možná nebude nakonec dána jen tím, že zahraničí už si nebude chtít od ní kupovat. Ale i tím, že si zahraničí na nákupy nebude schopno/ochotno půjčovat.