Před měsícem se objevily zprávy, že Google dosáhl „kvantové dominance“. Postavil totiž kvantový počítač schopný provádět operace, které jsou pro klasický počítač v podstatě neproveditelné. Gideon Lichfield a Konstantin Kakaes na stránkách MIT Review tvrdí, že samotné výpočty nemají velký význam, ale zmíněný počítač by byl přelomem a vstupem do úplně nové éry. Jenže před několika dny na tvrzení Google reagovala společnost a jeho tvrzení rozporovala. Zatímco Google tvrdí, že jeho počítač je schopen spočítat to, co by nejrychlejšímu klasickému počítači na světě trvalo 10 000 let, podle by to zabralo pár dní.
John Preskill z CalTechu na stránkách časopisu Quanta poukazoval na to, že Google si pro svůj test vybral specifickou operaci, která sedí kvantovému počítači, ale ne klasickému. Konkrétně jde o to, že výpočet neměl výraznější strukturu, což je pro klasický počítač nevýhodné. Nicméně výstup má zase nízkou vypovídací hodnotu. Lichfield píše, že Google detaily ohledně svého pokusu nezveřejnil, ale s ním spojená analýza se nakonec dostala na veřejnost. Spor mezi Googlem a pak podle něj spočívá v tom, že lidé z navrhují pro klasický počítač jiný způsob výpočtu, který by trval mnohem kratší dobu než ten navržený Googlem.
„Simulace kvantového počítače klasickým vyžaduje uskladnění obrovského objemu dat v paměti... Čím méně paměti je k dispozici, o to více musí být fází výpočtu a o to delší je jeho trvání. Podle je metoda Googlu postavená zejména na použití RAM. Ale používá jak RAM, tak pevný disk,“ píše Lichfield. A k tomu doporučuje další optimalizaci jak u hardwaru, tak u softwaru, které by výpočet dále urychlily (i když je nutno dodat, že je netestovala v praxi).
Problém, který Google pomocí svého kvantového počítače řešil, „nemá téměř žádnou praktickou hodnotu.“ A podle Lichfielda bude trvat ještě dlouho, než budou kvantové počítače řešit takové úkoly. Preskill ale dodává, že i když se nějaké společnosti podaří dosáhnout jen omezené kvantové dominance, může jí to nakonec poskytnout dlouhodobou výhodu v této oblasti.
Zdroj: MIT Review