Nominace prezidenta Světové banky Jima Yong Kima do druhého funkčního období neúprosně pokračuje s neprůhledností, která už se stala typickou. Mnozí pozorovatelé znovu skřípou zuby nad přetrvávajícím monopolem Spojených států na nejvyšší funkci, přestože předchozí američtí kandidáti podávali slabé výkony. Jak to kdysi vyjádřil zesnulý Yogi Berra: „Jako by se pořád opakovalo déja vu.“
USA s mimořádnou drzostí podrývají nominační proces, aby zajistily Kimovi opětovné jmenování. Tak především: přestože Kimovi zbývá do konce prvního funkčního období plných deset měsíců, požádal – dozajista s požehnáním americké vlády – Sbor výkonných ředitelů banky o urychlení jmenovacího procesu. Sbor na to přistoupil – bez patrného odporu –, a dokonce zkrátil proces výběru na pouhé tři týdny.
Zkrácené řízení komplikuje členům Světové banky možnost spojit síly a postavit jiného kandidáta. A Kim už měl tak jako tak náskok, když na květnovém summitu skupiny G-7 v Japonsku i během osobních návštěv Číny a Indie v posledních měsících v tichosti lobboval u zástupců členských vlád.
Jako stávající prezident navíc může leccos nabídnout, aby si získal podporu: poskytovat úvěry, které přesně hrají do not vlivným akcionářům, slibovat určitým zemím místa ve vedení nebo dávat požehnání banky domácím iniciativám konkrétních vlád. Vzhledem k tomu, jaké politické nástroje má Kim k dispozici, se tento zápas nikdy neměl odehrávat podle spravedlivých pravidel.
Mnozí lidé by tyto pochybné prostředky dokázali i překousnout, pokud by stabilně vedly k pozitivním cílům, avšak to není Kimův případ, neboť tento prezident patří k nejhorším v dějinách Světové banky. Jeho působení se neslo ve znamení autoritářství a vrtošivosti, a navíc nevídanou rychlostí vypuzoval vysoce postavené manažery, což v některých případech vedlo k tomu, že se banka musela s dotyčnými lidmi v tichosti mimosoudně vyrovnat. Za čtyři roky se u tohoto prezidenta vystřídalo pět šéfů kanceláře a odchod neminul ani několik vysoce postavených žen, které poukazovaly na vrtošivou kulturu vedení.
Kázat vodu a pít víno
Sdružení zaměstnanců Světové banky napsalo v srpnu dopis Sboru výkonných ředitelů, ve kterém varovalo před „krizí vedení“ za Kimova prezidentského působení. „Kážeme principy kvalitního řízení, průhlednosti, diverzity, mezinárodního soutěžení a výběru na základě výsledků,“ píše se v dopise. „Při jmenování předchozích prezidentů Skupiny Světové banky se bohužel žádný z těchto principů neuplatnil.“
Kim posunul laťku prezidentského působení tak nízko, že najít lepšího kandidáta by nebylo obtížné. Na seznamu by mohli figurovat bývalá ministryně financí Nigérie Ngozi Okonjová-Iwealová, podnikatel Nandan Nilekani, který stál v čele působivého programu bioidentifikace v Indii, nebo singapurský vicepremiér Tharman Šanmugaratnam.
I kdyby však měl Kim odejít, problematická role Spojených států by přetrvala. USA už dlouho trvají na tom, aby byl prezidentem banky občan Spojených států, přičemž však opakovaně jmenují do čela této instituce nevhodné kandidáty. Například působení někdejšího náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze v prezidentské funkci od června 2005 do července 2007 bylo katastrofální, ale USA za to nenesly žádné následky (například ztrátu práva vybírat příštího kandidáta).
USA kárají Čínu za to, že odmítá rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu proti čínským územním nárokům v Jihočínském moři. Tím, že podporují Kima do dalšího funkčního období – navzdory výhradám samotných zaměstnanců Světové banky –, však Američané dávají najevo, že pokud jsou v sázce jejich vlastní zájmy, nechovají se o nic méně vzdorovitě.
Lhostejnost rozvíjejících se ekonomik
Na tom, že velké mocnosti určují a porušují pravidla, jak se jim to hodí, není nic nového ani překvapivého. Překvapením je spíše zjevná lhostejnost rozvíjejících se ekonomik vůči svévolnému americkému panování ve Světové bance. A přestože jiné členské vlády často vyjadřují rozhořčení nad americkým monopolem na vedení banky i nad podobným monopolem Evropy na vedení Mezinárodního měnového fondu, i ony se nakonec této šarády ochotně účastní.
Jedním z důvodů je skutečnost, že jednotlivé země s chutí uzavírají postranní dohody, aby si zajistily velkorysé půjčky. Tento fakt se odráží i v oficiálním vedení Skupiny Světové banky, kde jsou první tři lidé uvedení na seznamu za prezidentem – v současné době pocházejí z Brazílie, Číny a Indie – pečlivě rozdělení podle národnosti.
Druhým důvodem je fakt, že členům z rozvíjejících se ekonomik se sice nezamlouvá americký monopol, ale ještě více je znepokojuje možnost, že by prezident pocházel z konkurenční rozvíjející se ekonomiky. Evropané a Japonci mají vlastní monopoly – v MMF a Asijské rozvojové bance – a Číňané si ho v Asijské infrastrukturální investiční bance vytvořili také.
Dohromady představuje toto uspořádání jakousi vzájemně propletenou kliku, v jejímž rámci rozdělují světové mocnosti sféry vlivu prostřednictvím regionálních řídicích institucí. Velké mocnosti vědí, že dojde-li k ohrožení monopolu v jedné sféře, ohrozí to všechny sféry, a tak „drží basu“, aby se na pranýři neocitly jen ony samy.
Ze všeho nejdůležitější však možná je, že nově nastupující světové mocnosti už Světovou banku nepotřebují tak jako kdysi. Jelikož si pro většinu činností banky našly vlastní alternativy, může jejich lhostejnost vůči druhému funkčnímu období pro Kima naznačovat, že už jednoduše nepokládají banku za příliš významnou. A tak jsou to nakonec USA, pro které má udržení kontroly nad Světovou bankou vzhledem k jejich ochabujícímu globálnímu vlivu největší důležitost.
Protože se tedy administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy neobtěžovala dodržet při nominaci důvěryhodné postupy, natožpak vybrat lepšího kandidáta, dostane neúspěšný prezident Světové banky další šanci. Je docela možné, že jakmile z funkce odejde, bude už jeho následovníka vítat jen hromadné krčení ramenou.
Devesh Kapur je profesorem politologie na Pensylvánské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org