Velká část světa, zejména rozvinuté ekonomiky, se v posledních letech utápí v začarovaném kruhu pomalého a stále klesajícího růstu HDP, což vede mnohé experty k otázce, zda se z tohoto vývoje nestává napůl setrvalý stav – takzvaná „sekulární stagnace“. Odpověď zní, že pravděpodobně ano, avšak otázka postrádá přesnost, a proto má jen omezené využití. Koneckonců existují různé typy sil, které by mohly potlačovat růst, a ne všechny se vymykají naší kontrole.
Samozřejmě lze přinést silné argumenty, že proti řadě nepříznivých okolností ničících růst, na které v současné době narážíme, by bylo obtížné či přímo nemožné v krátkodobém měřítku bojovat bez toho, že ohrozíme budoucí růst a stabilitu. Výsledek těchto přetrvávajících podmínek lze označit za „sekulární stagnaci jedna“ (SS1).
První náznak, že zažíváme SS1, souvisí s technologiemi. Pokud zakoušíme zpomalení v oblasti technologických inovací zvyšujících produktivitu, jak tvrdí ekonom Robert Gordon, pak bude dlouhodobý potenciální růst omezený. I kdyby však inovace neklesly příliš nebo brzy opět nabraly tempo, strukturální adaptace a změny chování potřebné k využití doprovodných přírůstků produktivity nějakou dobu potrvají.
Druhá podmínka podporující SS1 má kořeny v dopadu zvýšené nejistoty – ohledně růstu, zabezpečení pracovních míst, politiky a regulací i řady dalších možných vývojů, jež by mohly kterýkoliv z těchto faktorů ovlivnit – na investice a spotřebu. Lidé jednoduše nevědí, zda jejich vlády začnou dosahovat pokroku v boji proti deflačním tlakům a zvyšující se nerovnosti, zda budou řešit sociální a politickou fragmentaci nebo zda se jim podaří obnovit hospodářský růst a zaměstnanost.
Protože budoucí poptávka zdaleka není zaručená, soukromé investice v mnoha zemích klesají – naposledy v Číně. Totéž platí o spotřebě domácností, zejména v rozvinutých ekonomikách, kde mohou domácnosti nakládat dle vlastního uvážení s vyšším podílem své celkové spotřeby (například s výdaji na obnovu trvanlivého spotřebního zboží, cestování či návštěvy restaurací). Vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo například americké ekonomice, než se plně zotavila z velké hospodářské krize – zotavování se protáhlo až do druhé světové války, kdy vláda převzala kontrolu nad velkou částí nabídkové strany ekonomiky –, pak se zdá, že obrat těchto trendů v brzké době nenastane.
Třetím náznakem, že jsme uvízli v SS1, je dluh. Domácnosti, firmy, finanční instituce i vlády se potýkají s účetními omezeními, přičemž se zdá logické předpokládat, že tato omezení brzdí výdaje a investice, zvyšují úspory a přispívají k obecně deflačnímu prostředí.
Kroky namířené na podporu oddlužení a nápravu účetních bilancí – například přiznávání ztrát, odepisování aktiv a rekapitalizace bank – mají dlouhodobější přínosy, ale krátkodobé náklady. Náprava účetní bilance trvá nějaký čas, zejména v sektoru domácností, a vytváří zákonitý tlak na růst.
Celkový obraz je poněkud chmurný. Situaci navíc dále komplikuje druhá, o něco přesnější otázka: Existuje soubor politických reakcí, který by mohl postupem času zvýšit úroveň a kvalitu růstu? Zdá se, že i v tomto případě zní odpověď kladně, což naznačuje, že čelíme také dalšímu typu sekulární stagnace – nazývejme ji „sekulární stagnace dva“ (SS2) –, kterou definuje naše neochota či neschopnost najít a zavést správný politický mix.
Klíčovým prvkem tohoto politického mixu by byl důraz na boj s rostoucí nerovností. Silám podporujícím tento trend – zejména globalizaci a pokroku v oblasti digitálních technologií – se sice bude naplno čelit jen obtížně, avšak jejich nepříznivé důsledky lze zmírnit přerozdělováním prostřednictvím daňové soustavy a systému sociálního zabezpečení. V době, kdy ekonomiky procházejí vleklými strukturálními transformacemi, potřebují jednotlivci a rodiny prostředky k tomu, aby mohli investovat do nových dovedností.
Navíc je nutné přehodnotit měnovou politiku, která od hospodářské krize z roku 2008 nese na svých bedrech velkou část zátěže spojené se zotavením. Skutečnost je taková, že léta ultranízkých úrokových sazeb a masivního kvantitativního uvolňování dostatečně nezvýšila agregátní poptávku, natož aby odpovídajícím způsobem oslabila deflační síly.
Jednostranné zvýšení úrokových sazeb však s sebou nese vážná rizika, poněvadž v prostředí s omezenou poptávkou přitahují vyšší úrokové sazby příliv kapitálu, což v obchodovatelné části ekonomiky žene vzhůru devizový kurz a podkopává růst. Vzhledem k tomu by politici v rozvinutých zemích měli zvážit zavedení určitých kontrolních mechanismů na kapitálové účty (podobných těm, jaké používají úspěšné rozvíjející se ekonomiky) – takový krok by usnadnil nezávislejší a na míru šité přístupy vedoucí k ukončení finanční represe.
Třetí prioritou by mělo být posílení fiskálních reakcí, obzvláště s ohledem na investice veřejného sektoru. Zejména Evropa platí vysokou cenu za nedostatečné využívání svých fiskálních kapacit – k tomuto rozhodnutí ji dovedla politická neoblíbenost dluhu a fiskálních transferů. Za správných podmínek by se k financování investic daly využít také prostředky penzijních a suverénních fondů.
Existuje mnoho dalších oblastí, v nichž může být zapotřebí, aby státy zvážily nutnost reforem. Patří sem daňová politika, neefektivní či nesprávné využívání veřejných prostředků, překážky strukturálních změn na produktových trzích a trzích výrobních faktorů či nesoulad mezi vlivem globálních finančních institucí a schopností suverénních účetních bilancí intervenovat v případě finanční tísně.
SS1 výrazně ztíží řešení SS2. Dokonce se zdá, že ani silné domácí a mezinárodní politické reakce by nestačily k eliminaci rizika, že poptávka a růst zůstanou dlouhou dobu potlačené. Není však důvod oddalovat akci v oblastech, kde hospodářská politika může něco změnit. Stejně jako naše předchozí politická rozhodnutí pomohla vytvořit SS1, s níž se dnes potýkáme, mohla by neschopnost realizovat politiku zaměřenou proti SS2 vytvořit mnohem úpornější a potenciálně nestabilnější situaci do budoucna.
Michael Spence, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je profesorem ekonomie na Sternově podnikatelské fakultě Newyorské univerzity a vysoce postaveným členem Hooverova institutu.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org