Pozornost veřejnosti ve Spojených státech se soustředí na zdravotní péči, přistěhovalectví a Rusko, a tak radary veřejného zájmu míjejí obchodní politiky Trumpovy administrativy. Základy logiky přístupu prezidenta Donalda Trumpa k obchodu se ale brzy dostanou do hledáčku hlavních zpráv, protože letos v létě přijde na pořad vyjednání o úpravě významné Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA). Až k tomu dojde, vyjdou na povrch tři zásadní kazy v Trumpově uvažování.
V prvé řadě se jedná o Trumpovu chybnou premisu, že špatné obchodní dohody berou USA pracovní místa. Automatizace a robotizace vedly ve vyspělých ekonomikách k úbytku míst ve výrobě dávno před tím, než byly uzavřeny významné obchodní dohody. Síly globalizace možná tyto trendy zhoršují, ale v debatě velice často zapadá – a na všech stranách mnozí odmítají – argument, že účelem obchodních dohod není síly globalizace popohánět, nýbrž krotit.
Světová cla klesají už desítky let a dnešní vyjednávání se zaměřuje především na pravidla, jimiž se mezinárodní obchod řídí. Obchodní dohoda nazvaná Transpacifické partnerství (TPP), od níž Trump po nástupu do funkce s takovou slávou odstoupil, formulovala celou škálu vymahatelných závazků, jejichž záměrem bylo srovnat hřiště pro americké pracující.
Země tak různé jako Peru, Vietnam a Mexiko by podpisem kývly na pracovní zákony zahrnující práva pracujících vytvářet nezávislé odbory a zapojovat se do kolektivního vyjednávání, jakož i na ochranu duševního vlastnictví, které brání padělkům a neférovým dotacím státních podniků. Porušování těchto závazků by signatáře vystavilo závazné arbitráži. Trumpův bezmyšlenkovitý ústup od dohody skoncoval s příležitostmi ke zlepšení globálních pracovních podmínek a zajištění větší spravedlivosti obchodu vůči americkým pracujícím.
Druhou vadou Trumpova přístupu je předpoklad, že špatné dohody jsou výsledkem práce špatných vyjednavačů. To naznačuje záměrné neporozumění procesu vyjednávání. Obchodní politika USA dnes není dílem jedné strany ani entity. Zahrnuje dohody o volném obchodu se zhruba 20 zeměmi, jež se ve všech případech utvářely během dekád za pronikavého dohledu obou politických stran. Prezident Barack Obama například učinil z TPP hlavní bod svého druhého funkčního období, přestože jej jako první řadu let před tím navrhl prezident George W. Bush. U dohody NAFTA zase velkou část dřiny odvedla administrativa George H. W. Bushe, než ji v prosinci 1993 svým podpisem stvrdil jako zákon Bill Clinton.
Trumpův nevhodný styl
Různé vyjednávací styly sice mohly vést k různým výsledkům, ale stěží lze věrohodně naznačovat, že USA trpí v obchodních rozhovorech nedostatkem prvotřídních zástupců. Trumpovo tvrzení však odpovídá jeho důraznému zaměření na „dealy“, jako by obchodní vyjednávání byly jednorázové transakce s další luxusní nemovitostí či balíkem problematického dluhu. To ovšem nejsou: pokud se obchodním vyjednavačům nelíbí tón jejich čínských protějšků, nemohou se poohlédnout po rozumnějším či dychtivějším partnerovi, který by čínské trhy otevřel americkým farmářům. Totéž platí pro všechny země, u nichž si Trump dělá naděje, že s nimi Amerika bude obchodovat.
Konečně, vedle míří i Trumpovo přesvědčení, že bilaterální vyjednávání dává USA větší páku. Ministr obchodu Wilbur Ross při svém schvalovacím slyšení řekl zákonodárcům, že hlavní chyba TPP tkví v tom, že vyžaduje multilaterální vyjednávání. „Jestliže vyjednáváte s 12 zeměmi, první… řekne: ‚Ano, uděláme vám ústupek, ale chceme za to něco zpět,‘“ vysvětloval Ross. „Další země si trochu přisadí. Po 12 kolech už máte přisazeno hodně. Ostatní země dostanou výhody, o které ani nežádaly.“
Rossovo varování zní znepokojivě, ale odhaluje zásadní nepochopení moderní obchodní politiky. Jestliže smyslem obchodních dohod v jedenadvacátém století je stanovit pravidla, která zvýší standardy mezinárodního obchodu, nastavovat tato pravidla úmluvu od úmluvy přináší málo užitku. Ve skutečnosti si USA nabídkou, že účastníci TPP získají přístup do širšího klubu, zajistily páku navíc. Pro většinu zemí byl největší odměnou obchod s USA, ale skutečnost, že TPP přinášela přístup do 40 % světové ekonomiky, vyjednávací sílu USA neoslabovala, nýbrž naopak posilovala.
Dominový efekt
Vezměme si Mexiko, jehož představitelé projevili více ochoty zúčastnit se rozhovoru o modernizaci NAFTA, když součástí odměny měl být skrze TPP přístup do asijských ekonomik pod záštitou USA. Když teď už TPP není na stole, mexické zanícení pro novou NAFTA by mohlo pohasnout. Řečeno obecněji, multilaterální přístup vytvářel dominový efekt, neboť řada zemí se už chystala přidat se k TPP, jakmile bude uzavřena prvotní dohoda. V čele čekatelů by pravděpodobně stály Jižní Korea, Thajsko a Kolumbie. Všechny byly připravené podepsat a věděly, že bude nanejvýš jen málo prostoru k úpravě pravidel, která už byla dohodnuta. Teď ostatní partneři TPP diskutují o dalším postupu bez USA, aby o přínosy dohody nepřišli.
Až vyjednávání Trumpovy administrativy o úpravě NAFTA konečně vykrystalizuje, někdy po 16. srpnu, bude zajímavé vidět, kolik bude zahrnuto závazků týkajících se pracovních sil, patentů a subvencí. Bude škoda, že se tolik úsilí a politického kapitálu nalije do dohody, která mohla být mnohem větší. Ještě větší škoda ale bude, až se Trumpovi „úžasní“ vyjednavači v posledku dostanou k projednání dohod pod heslem „Amerika na prvním místě“ s dalšími zeměmi v Asii a jinde a zjistí, že Čína už je uzamkla do svého vlastního souboru pravidel.
Právě to bude skutečnou cenou za Trumpovu vadnou obchodní logiku.
Christopher Smart, přední badatel Centra Mossavar-Rahmaniových pro výzkum podnikání při Kennedyho škole veřejné správy Harvardovy univerzity, byl zvláštním poradcem amerického prezidenta pro mezinárodní ekonomiku, obchod a investice (2013-15) a zástupcem náměstka ministra financí USA pro Evropu a Eurasii (2009-13)
Copyright: Project Syndicate, 2017.
www.project-syndicate.org