Ekonom Scott Sumner na stránkách The Pursuit of Happiness píše, že americká média vnímají obchodní deficity jako něco špatného a obchodní přebytky jako něco dobrého. Ale „obchodní přebytek si můžete představit jako Američany, kteří tvrdě pracují na výrobě zboží a služeb, které pak spotřebovávají cizinci. A to nezní moc pozitivně.“ Ekonom pak vysvětluje, jak se může měnit svět obchodních přebytků a deficitů i v souvislosti se stárnutím populace a jaké by to mělo širší dopady.
„Když jsem byl mladý, Japonci tvrdě pracovali na výrobě spousty užitečných věcí, které si Američané jako já pak mohli koupit a užívat. Z výnosů z tohoto exportu Japonci nashromáždili spoustu zahraničních aktiv včetně těch finančních, jako jsou akcie a dluhopisy, a také přímých zahraničních investic, jako jsou továrny Toyoty v Kentucky.“ Dnes má ale Japonsko stárnoucí populaci, a to znamená změnu ve spotřebě a obchodní bilanci. Jak to souvisí s tím, jak Američané zaplatí za své dosavadní a budoucí obchodní deficity?
Sumner píše: „Pro mnoho lidí se představa budoucích obchodních přebytků Spojených států jeví jako nepravděpodobná. Obchodní deficity máme totiž už mnoho desetiletí a zdá se, že se nikdy nic nezmění. Jak si tedy můžu být jistý, že se náš současný obchodní deficit změní na budoucí obchodní přebytky? Ve skutečnosti si jistý nejsem, je docela možné, že USA nikdy nezaplatí za své dosavadní obchodní deficity budoucím vývozem zboží a služeb. Možná nakonec zaplatíme nějakým jiným způsobem. Ale jakým? Jak jinak bychom mohli platit za všechno zboží, které nám země neustále posílají?“
Ekonom vidí čtyři základní možnosti: Za prvé, přes zisky dosažené americkými nadnárodními společnostmi. Za druhé, přes „vývoz“ nemovitostí. Za třetí, přes dovoz lidí (imigrace). A za čtvrté může dojít k „implicitnímu nesplácení dluhu“ přes vysokou inflaci. K prvnímu bodu Sumner dodává: „Americký korporátní sektor stále více dominuje globální ekonomice. Zdá se tedy možné, že by náš korporátní sektor mohl ze zahraničního obchodu vydělat dostatek zisků na financování našeho obchodního deficitu.“
K druhému bodu: „Když zahraniční podnikatel prodává zboží do USA, je placeno v dolarech. Mohl by se rozhodnout vzít si tyto dolary a koupit si nějakou nemovitost v USA, například velký dům v County. V takovém případě bychom mohli říct, že jsme dům „vyvezli“. Oficiálně se to ale nepovažuje za vývoz, protože dům a pozemek ve skutečnosti nikdy neopustí USA. Ale když japonští turisté navštíví Disneyland, jsou jejich výdaje považovány za vývoz služeb, i když se služba uskutečňuje v USA.“
Třetí možnost ekonom komentuje následovně: „Alternativně by zahraniční majitel firmy držící americké dolary a dluhopisy mohl imigrovat do Ameriky a přinést si s sebou své pohledávky v dolarech. V takovém případě by měla americká vláda stále dluh vůči držiteli jejích dluhopisů, ale už se nejedná o zahraniční dluh. Jde už o povinnost platit peníze někomu, kdo je nyní americkým občanem.“
A za čtvrté, americká vláda by mohla velkou část svého dluhu snižovat inflací pomocí expanzivní měnové politiky. V takovém případě by státní dluhopisy nashromážděné zahraničními exportéry měly klesající reálnou hodnotu. Sumner dodává, že tyto možnosti existují, ale je tu i možnost další, a tou je skutečný obrat v americké obchodní bilanci.
Mnoho lidí si jen těžko dokáže představit, že by USA mohly nakonec začít vykazovat obchodní přebytky. Japonský případ a vývoj obchodní bilance však naznačují, že bychom neměli vylučovat možnost, že se naše obchodní bilance může v budoucnu skutečně obrátit. V případě Japonska se tak stalo. „Nepřekvapilo by mě, kdyby se totéž stalo v USA, ale samozřejmě v opačném směru – od obchodního deficitu k obchodnímu přebytku.“
Pokračování v zítřejším Víkendáři.