Globální nerovnováhy, tedy významné obchodní přebytky a deficity hromaděné v celé globální ekonomice, zvyšují její zranitelnost. Jejich centrem jsou přitom Spojené státy, kde se mohou rozvinout některé méně příjemné scénáře. Na stránkách VoxEU to tvrdí Beatrice Weder di Mauro a Jeromin Zettelmeyer (viz včerejší Víkendář). Tyto scénář popisují a věnují se detailněji i vývoji v jiných zemích.
Ve Spojených státech by v méně příznivých scénářích došlo k poklesu cen investičních aktiv, rizikové prémie by rostly a dolar by oslabil. To by pomohlo snížit vnější nerovnováhy jak prostřednictvím změn obchodních toků, ale i těch investičních. V krizovém scénáři by mohla být tato změna náhlá. Spouštěcím mechanismem by mohly být obavy o fiskální udržitelnost, nebo prudká korekce na akciovém trhu či tlaky v méně regulovaných segmentech finančního systému.
Hlavní otázkou v takovém scénáři podle ekonomů je, nakolik by se podobné krize podobaly minulým epizodám. Během nich totiž nastal únik do bezpečných aktiv a ta se nacházela právě v USA. Alternativně by ale podobná krize související třeba s americkým fiskální vývojem měla podobu náhlého zastavení toku kapitálu do samotných Spojených států. A kapitál by naopak odtékal z dolarových aktiv včetně státních dluhopisů. Historicky přitom i krize pocházející z USA vedly naopak k posílení dolaru. Problémy způsobené pochybnostmi o fiskální nebo institucionální důvěryhodnost USA by však mohly tento vzorec zvrátit a vést k současnému poklesu dolaru a cen amerických aktiv.
Otázka se pak týká i mezinárodní spolupráce. Třeba globální reakce na krizi z let 2008 až 2009 se do značné míry opírala o koordinovanou fiskální stimulaci a swapové linky Federálního rezervního systému. Ty dodávaly dolarovou likviditu zahraničním centrálním bankám. Nyní ale „neexistuje žádná záruka, že by k takové spolupráci došlo i v budoucnu.“ Různé možnosti vývoje na straně toku kapitálu a míry politické spolupráce pak vedou k široké škále konkrétních scénářů „od zvládnutelných až po vysoce problematické“.
Pro zbytek světa to vše podle ekonomů znamená potřebu preventivních opatření. Patří mezi ně budování likvidních dolarových rezerv. K tomu je vhodné posilování odolnosti finančního systému prostřednictvím zátěžových testů a posilování mechanismů mezinárodní spolupráce, které se nespoléhají výhradně na USA. „Centrální banky a mezinárodní instituce včetně MMF a BIS hrají v přípravě na takové scénáře ústřední roli.“
Ekonomové se vedle USA věnují i Číně. Přebytek běžného účtu této země vzrostl z 1,4 % HDP v roce 2023 na odhadovaných 3,3 % v roce 2025, a to v důsledku slabé domácí poptávky a silného růstu exportu. Mezi základní příčiny patří útlum na realitním trhu, vysoká míra domácích úspor a politická opatření, která podporují průmyslovou výrobu a exportní kapacitu. „I kdyby Čína směřovala k nové rovnováze, tento proces bude pravděpodobně pomalý. Oživení domácí poptávky po poklesu trhu s nemovitostmi bude nějakou dobu trvat a snížení nadbytečných kapacit bude vyžadovat restrukturalizaci. Průmyslové kapacity Číny se přitom nyní nadále rozšiřují.“
Pro zbytek světa to znamená čelit čínské nadměrné výrobní kapacitě a konkurenci. Pro exportéry, jako je Německo, je tak významná část přidané hodnoty ve výrobě nyní přímo ohrožena čínskou konkurencí. U rozvojových zemí je situace smíšená, protože čínský export ztěžuje industrializaci zaměřenou na export. Nicméně přístup k levnému kapitálovému zboží z Číny může zase podpořit domácí investice a růst. Každopádně „i při posunu k nové rovnováze Čína pravděpodobně zůstane dominantním světovým vývozcem průmyslového zboží, včetně high-tech produktů.“
Průmyslové země se mohou pokusit chránit svůj domácí trh, ale podle ekonomů to ani zdaleka nestačí. „Musí se zaměřit na strukturální politiku včetně investic do znalostí a dovedností, do infrastruktury a inovací a do reforem, které zlepšují fungování trhu se zbožím a kapitálem. Taková politika zvyšuje odolnost stávajících průmyslových odvětví a podporuje vznik nových... Historické zkušenosti, jako například restrukturalizace švýcarského hodinářského průmyslu v 70. letech 20. století, ukazují, že velké odvětvové otřesy lze absorbovat bez dlouhodobých škod. Tedy pokud fungují adaptační mechanismy.“