Bezděkova komise – epizoda č. 2

Češi jsou národ komisí a výborů. Když si s něčím nevíme rady, nebo se nám do toho nechce, sestavíme komisi. Elegantní způsob zametení problémů pod koberec. Jinak tomu nebylo ani před pěti lety s Výkonným týmem pro přípravu podkladů pro důchodovou reformu, tzv. Bezděkovou komisí. Výsledky práce tohoto týmu, kterou jsem měl možnost posoudit, jako nezávislý hodnotitel, byly po odborné stránce vynikající. Přesto museli mít autoři pocit zmaru, když ani dnes není situace vyřešena i přes jednotlivé dílčí úpravy důchodového systému.
 
Nyní byla Bezděkova komise sestavena znovu. Jistě v dobré víře současné úřednické vlády i členů komise. Zásahy do systému ovšem vyžadují legislativní kroky, které mají minimální šanci na schválení Poslaneckou sněmovnou. Doplnit výpočty o čerstvá data a nové demografické projekce vyžaduje několik málo hodin práce. Smysl znovusestavení komise tak patrně spočívá jen ve zviditelnění problému před celou českou veřejností. To jistě není málo, problematika je to složitá a nerozumí jí ani řad politiků, jak vyplývá z jejich výroků. Neskončí ale úsilí Bezděkovy komise stejně jako před pěti lety? Potká jí podobně neblahý osud jako ambiciózní projekt Strategie hospodářského růstu sepsaný také v roce 2005 pod taktovkou Martina Jahna, tehdejšího vicepremiéra pro ekonomiku?

Co nás čeká při postupných změnách parametrů průběžně financovaného systému? V roce 2050 bude sazba sociálního pojistného vyšší o 20 procentních bodů než dnes, nebo poměr důchodu a hrubé mzdy klesne na 23 procent z letošních 42 procent, nebo se bude do penze odcházet v 72 či 73 letech, nebo nás čeká od každého trochu. Opt-out raději nezmiňuji, v ČR se z něj stalo téměř hanlivé slovo.