Pojem hltnost jsem si nyní připomenul, když se objevují návrhy na novelizaci nedávno účinného občanského zákoníku. Sám v něm nalézám ty či legislativně technické poklesky a neobratnosti. Zároveň si říkám, že žádný zákon není jen kupa jednotlivých ustanovení. Leckterou textovou či systémovou nedomyšlenost lze zpravidla překonat výkladem, zvlášť když se uchýlíme k obecným ustanovením. S novými zákony bývají a se současným zákoníkem občanským (dále též „ObčZ“) jsou potíže jiné a závažnější – zvyšují se „nároky na hltnost“ soudní soustavy. Pokusím se to ozřejmit na jedné dílčí úpravě z nového zákoníku. Zároveň na příklad příkladu ze zahraniční soudní praxe naznačím, jak v některých případech zmenšit nároky plynoucí ze záplavy nově pojatých ustanovení.
Posmrtná ochrana jména
Předchozí občanský zákoník pamatoval na právní ochranu lidského jména v souvislosti s ochranou jiných osobnostních atributů v § 11 a násl. V tomto rámci byla upravena i posmrtná ochrana jména, která svědčila manželovi nebo partnerovi, dětem, a pokud nikdo takový již neexistoval, rodičům. Současný občanský zákoník upravuje ochranu jména a pseudonymu samostatně v ust. § 77 až 79 a na tzv. ochranu postmortální zde výslovně nepamatuje. Mohlo by se proto zdát, že se alespoň v tomto případě snížil počet situací, u nichž přichází v úvahu soudní řízení. Skutečnost je však spíš opačná.
Za současného občanského zákoníku se totiž na postmortální ochranu lidského jména dá v některých případech žalovat podle práva proti nekalé soutěži či z titulu bezdůvodného obohacení. Obecněji pak lze - jak již v komentáři k ObčZ z nakladatelství Wolters Kluwer dovodil JUDr. Pavel Pavlík z Nejvyššího soudu - použít analogii (viz § 10 odst. 1 ObčZ) s ochranou jiných složek lidské osobnosti. Ta je upravena v § 82 ObčZ, jehož druhý odstavec stanoví: „Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoliv (zdůrazněno P.H. – pozn.red.) z osob jemu blízkých.“ Takové osoby pak vymezuje § 22 odst. 1 ObčZ, podle něhož k osobám blízkým patří především příbuzný v řadě přímé (např. pravnuk a praděd a také osoby, jejichž příbuzenství bylo založeno osvojením), sourozenec, manžel a partner podle zákona upravujícího registrované partnerství.“ Podle uvedeného ustanovení též „jiné osoby v poměru rodinném a obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.“ Dále pak je v § 22 odst. 1 stanovena vyvratitelná domněnka, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“ Navíc v některých případech mohou ochranu osobnosti (i tu postmortální) uplatňovat právnické osoby (viz § 83 ObčZ). Na rozdíl od dřívější úpravy se tak značně rozšířil počet těch, kdo by na ochranu osobnosti a tím i na ochranu jména svých „blízkých“ (těch skutečných i spíš náhle objevených) mohli žalovat a měli k tomu důvod (někdy jen vyspekulovaný a jindy rozumně hájitelný).
Cézannova kavárna
Mohou se tak i zvýšit nároky na „hltnost“ soudní soustavy. To samo o sobě není důvodem ke kritice. Vyskytují se totiž situace, za nichž existuje dobrý důvod k tomu, aby postmortální ochrana osobnosti a tím i jména svědčila širšímu okruhu subjektů, než na jaké pamatoval dřívější občanský zákoník. Naznačuje to i následující příklad. Jistý pařížský galerista nazval svůj podnik Galerie Cézanne, aniž měl jakýkoliv osobní vztah k slavnému výtvarníkovi jménem Paul Cézanne. Malířovi dosti vzdálení potomci žalovali, aby se galerista zdržel tohoto označení, a soud jejich nároku bez váhání vyhověl. Podnikatelsky parazitovat na cizím jménu není totiž soutěžně slušné vůči tomuto jménu a jeho dřívějším i současným nositelům; zároveň může být zavádějící i vůči veřejnosti.
Galerista se neodvolával a pokusil se jen verdikt obejít – začal svůj podnik označovat GALERIE rue CÉZANNE. Proti další žalobě se bránil tvrzením, že galerie se nachází v ulici (francouzsky „rue“) nazvané po malíři a že tak jde o popisné označení. Soud připustil, že popisná označení lze v zásadě použít. Novou verzi označení však shledal dovolenou pouze za podmínky, že slovo „rue“ bude ve všech podobách označení tištěno stejně velkým a stejně výrazným písmem jako ostatní součásti názvu. Galerista se tomuto rozhodnutí podrobil.
Vraťme se nyní k současnému českému občanskému zákoníku. Dovedl bych si v něm představit značně jednodušší a přehlednější úpravu ochrany jména a jiných osobnostních atributů, nicméně nepovažuji za akutní, aby všechna výše zmíněná ustanovení byla okamžitě doplňována, krácena či jinak rekonstruována. Bude-li s přijatou úpravou rozumně nakládáno ve všech podobách právní praxe, umožní řešit případy podobné tomu francouzskému, aniž zvlášť zvýší nároky na hltnost soudní soustavy. Podnikatelé budou nepochybně projevovat stálý sklon k tomu, aby se pohybovali na hraně právní dovolenosti. Zdatný advokát jim však musí autoritativně sdělit, že v určité situaci jsou již jejich snahy marné a že je zřejmě výhodnější přizpůsobit se právu popřípadě soudnímu verdiktu. Soudci by pak měli projevovat rozhodovací razanci i pochopení pro podnikatelskou průbojnost, být ve svých rozhodnutích jednoznační a někdy též instruktivní.
Autor je emeritním profesorem Masarykovy univerzity v Brně, přednáší na Metropolitní univerzitě v Praze a je externím spolupracovníkem Kocián, Šolc, Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.