Sociální sítě jsou jedním z fenoménů naší doby, zanechávají mohutný otisk na akciovém trhu, v ekonomice a také společnosti. Pan Petr Honzejk minulý týden na ihned.cz psal, že „opravdu nejsou prostorem, který lidi spojuje, jak by jejich název naznačoval. Je to bitevní pole, ale...ještě poměrně nedávno takový vývoj skoro nikdo neočekával.“ Ono to určitě není vždy a všude tak zlé, ale jde zčásti o trefný popis. Proč k tomu ale došlo? Odpověď je podle pana Honzejka „kupodivu stará už nejméně 60 let - pochází z doby, kdy po sociálních sítích nebylo ani vidu, ani slechu“. Což je omyl v tom smyslu, že jádru věci se věnuje dílo mnohem, mnohem starší.
Onou šedesát let starou odpovědí má být „legendární dílo Eliase Canettiho Masa a moc“. Canetti v něm prý mimo jiné hovoří o „potěšení z rozsudku“, které „na základě důkladného studia“ má být „člověku bytostně vlastní“. A jak dodává pan Honzejk, „samozřejmě s negativním výsledkem, protože právě negativita rozsudku je zdrojem onoho potěšení“. Popis je to vcelku dobrý, mohli bychom také říci, že se chováme podle pomýleného principu „čím více shodím druhého, o to výše se budu cítit já sám“. Jak jsem ale psal, o celé věci v obrazech hovoří dílo ještě mnohem „legendárnější“ a neporovnatelně starší. Posuďte sami:
Had řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“
Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Tento výňatek z knihy Genesis je stejně jako další biblické texty mnohovrstevný, dá interpretovat i následujícím způsobem: Oním zakázaným ovocem je na první pohled lákavé, ale ve skutečnosti zkázonosné souzení a následný odsudek. Ve chvíli, kdy se do tohoto ovoce zakousneme, sami sebe pocitem bohorovnosti, pýchou („budete jako Bůh znát...“) a následnou touhou srážet druhé vyháníme z ráje. Odsudkem jiných totiž srážíme hlavně sami sebe („i ukryli se ...“) a roztáčíme těžko zastavitelnou spirálu, kterou dokonce nakonec považujeme za běžnou součást našeho života. A tento obraz z knihy Genesis naznačuje i to, jak je to naší údajně „bytostně vlastní“ radostí z odsudku zmíněnou výše.
Neodsuzující čtenář jistě pochopí, že se snažím ve zkratce popsat obrovské téma. I z toho minima minim je ale snad zřejmé, že celý problém popsaný v úvodu tu je „od počátku“. Sociální sítě jej „pouze“ vyzdvihly ještě více na světlo a staly se nekonečnými sady stromů, které nesou falešný (!) pocit poznání dobra a zla. Jsou proto škodlivé? Jak se to vezme. Vypořádat se nelze s tím, co není vidět. V tomto smyslu jsou sítě potenciálně prospěšné, právě proto, že nám přímo před oči přináší věci, které jsou šokující a o kterých jsme si mohli myslet, že jsme se s nimi dávno vypořádali. Škodlivost by přišla ve chvíli, kdy se s nimi nevypořádáme a začneme namísto toho také o sto šest trhat zakázané, či možné řečeno důrazně nedoporučované ovoce. A co to znamená „vypořádat se“? Kniha Genesis má pokračování...