Změny klimatu, vysoká příjmová a majetková nerovnost, krize, recese. To jsou některá témata, která řadu lidí nejen na Západě vedou k diskusím o tom, nakolik je tržní ekonomický systém k užitku, či spíše ke škodě. Občas se zde tomuto tématu věnuji i já. Velmi krátce řečeno podle mne nic lepšího než tržní systém není – musí ale fungovat s dobrou regulací, efektivním státním aparátem a hlavně stát na pevných nohou všeobecně přijímaných morálních a etických zásad. Dostat se do takového stavu je hodně těžká práce. Ale bude o to těžší, pokud si při ní budeme zas a znovu zabíhat do slepých uliček centrálního plánování a podobně. Chtěl jsem tento svůj pohled zmínit předtím, než se spolu na onu diskusi o kapitalismu podíváme pod nezvyklým, ale vysoce relevantním úhlem. Uvidíte proč.
Dominance = kapitalismus, závist = socialismus?
V roce 2011 byla zveřejněna pozoruhodná studie „What Drives Views on Government Redistribution and Anti-Capitalism: Envy or a Desire for Social Dominance?“. Její autor James Lindgren se věnuje tomu, proč někdo vlastně podporuje kapitalismus a jiný zase větší redistribuci příjmů. Nejde tu o důvody technické, ale emocionální, podvědomé, chcete-li. Pan Lindgren tvrdí, že podle široce přijímaného názoru sociální psychologie je opozice vůči redistribuci a podpora kapitalismu dána touhou po „sociální dominanci“. Tedy po touze mít navrch nad ostatními skupinami ve společnosti. Protikapitalistické postoje a snaha o redistribuci bývá zase spojována se závistí a nespokojeností s vlastní pozicí ve společnosti.
Podle této teorie bych tedy já sám neměl mít problém se závistí, ale toužím po dominanci nad ostatními (kvůli mému postoji zmíněnému v úvodu). Nějaké ekonomické a technické argumenty si pak jen můžu vybírat podle toho, o čem už dávno rozhodly moje pudy. Už tady si také můžeme povšimnout, že tahouny obou pohledů nejsou zrovna naše ctnosti. Nezaznívá tu například, že podpora kapitalismu je dána zejména kombinací historických zkušeností a toho, co víme o fungování ekonomiky v různých systémech. A podpora přerozdělení zase pramení ze soucitu s těmi, kteří si zrovna užívají tu horší stránku ekonomického života (a třeba nejen jeho).
Nebo obráceně?
Co zjistil pan Lindgren? Vědec se zaměřil na onu tezi sociální dominance a použil data z dotazníků National Opinion Research Center z let 1980 – 2004. Zjistitl, že dotazovaní, kteří „vykazují tradiční rasistické názory, jako je segregace, nesouhlas s manželstvím párů různých ras, či víru ve vrozené pozitivní rasové vlastnosti, obvykle podporují větší přerozdělování“. A tito lidé také mají tendenci k odmítání svobodných trhů, namísto toho by rádi, aby vláda garantovala pracovní místa pro všechny, stanovovala ceny, mzdy a ziskovost firem. Podobný pohled prý mají ti, kteří „vykazují intoleranci k nepopulárním skupinám lidí“.
Data použitá v této analýze tak hovoří dosti jinou řečí, než výše popsaná teorie, podle které se pro kapitalismus a proti redistribuci staví dominance chtiví lidé (s tím, že tu dáváme rovnítko mezi ně a lidi s rasistickými a nesnášenlivými postoji). Zde naopak vidíme (při velkém zjednodušení), že rasismus = socialismus.
U „rozdělovačů“, tedy těch, kteří podporují redistribuci, vědec také zjistil, že mají dvakrát až třikrát vyšší pravděpodobnost, že v posledních sedmi dnech byli smutní, rozzlobení, vzteklí. Antirozdělovači zase častěji tvrdili, že se cítili a cítí spokojeni a v klidu (zde se tedy začíná objevovat prvek pozitivní). Jejich protějšky naopak vykazují menší celkovou úroveň spokojenosti v životě i manželství, s finanční situací a zaměstnáním. Antirozdělovači měli naopak větší tendenci k altruismu, charitě a obdarování lidí bez domova. Lindgren tak dochází k závěru, že teorie sociální dominance (touha po ní = podpora kapitalismu a nesouhlas s přerozdělováním) má slabá místa. A podle jeho výzkumu bych já měl být spíše altruistický pohodář.
Dlažba na naší cestu
Moje kapitalistická „diagnóza“ je tedy stále otevřená. Jisté je ale podle mne jedno: Výše uvedené je varováním pro nás všechny před tím, abychom svá rozhodnutí činili na základě ne zrovna lichotivých emocí a předem daných postojů. A na ně „věšeli“ selektivní argumenty tak, aby to na povrchu budilo dojem rozumnosti. Podle sebe samého i podle různých diskusí všude možně se mi zdá, že je dobré si toto nebezpečí připomínat.
Možná se tu pak čtenáři také vybavuje ono známé rčení „cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly“. Podle mne je nepravdivé už proto, že pak by nebylo jasné, čím by byla dlážděna cesta opačným směrem (zlými úmysly asi ne). Jde „jen“ o to, co jsou skutečně dobré úmysly. Pokud se například někdo ohání větším přerozdělováním ve jménu pomoci chudým, ale za tím vším stojí jeho, či její závist a zloba, nejde o žádný dobrý úmysl. To samé platí třeba o podpoře kapitalismu a deregulace tažené ve skutečnosti touhou zneužívat dominantní pozici na trhu. Snad dovedeme najít čisté úmysly, které by byly tou správnou dlažbou.