Velmi známé učebnice ekonomie od Paula Samuelsona od samého počátku obsahovaly i graf, který srovnával růst amerického a sovětského produktu. V roce 1961 tak tento graf implikoval, že sovětská ekonomika by měla tu americkou předehnat tak za dvacet nebo třicet let. A v roce 1980 obsahovala obdobný graf, který opět naznačoval, že tak za dvacet či třicet let dojde ke zmíněnému zlomu. Na stránkách AIER to píše ekonom Phillip W. Magness, podle kterého byly podobné závěry běžné i v literatuře zaměřující se přímo na sovětské hospodářství. Ovšem už v padesátých letech ekonom G. Warren Nutter tuto „obecně přijímanou moudrost“ zpochybnil s tím, že za státní propagandou vychvalující průmyslový rozvoj se skrývá značně rozdílný obrázek.
Nutter byl jedním z prvních studentů Miltona Friedmana v Chicagu a ve své práci se snažil poskytnout přesnější obraz státem plánované ekonomiky zatížené represivní byrokracií. Zpočátku byla jeho práce často odmítána, historie mu však nakonec dala za pravdu. Včetně jeho tvrzení, že sovětská ekonomika trpěla hlubokými strukturálními problémy, z nichž většina souvisela s neexistujícím cenovým mechanismem. Nutter nebyl podle Magnesse žádným teoretikem, ale čerpal ze své práce zaměřené na vztah mezi průmyslovou politikou a koncentrací průmyslu v samotných Spojených státech.
V roce 1956 pak Nutter dokonce navštívil Sovětský svaz jako „vědec turista“. Tam sice nepobýval tak dlouhou dobu jako někteří kolegové, ovšem jeho cesta také nebyla pod přísným dohledem sovětské vlády. Neprocházel se tak po předem pečlivě vybraných továrnách, ale sledoval běžný život v zemi, nabídku v obchodech a podobně. Nutter sám hovořil o tom, že během svého výletu po Sovětském svazu pro něj byla vážným handicapem neznalost ruštiny. Podle Magnesse měl ale výjimečnou schopnost se i přesto domluvit, což mohlo být odrazem toho, že jako voják americké armády předtím prošel část Evropy a naučil se komunikovat i bez znalostí jazyka dané země. „Zřejmě tak z konverzace slyšené na ulicích pochytil více, než jeho sovětští průvodci v té době tušili,“ píše Magness.
Marxističtí intelektuálové na Západě měli tendenci porovnávat hypotetickou socialistickou společnost, kde se všem daří dobře, s realitou kapitalismu. Jenže Nutter do této diskuse vstoupil tím, že přinesl reálný obraz socialismu. Kapitalismus byl například někdy kritizován za diskriminaci, ale ekonom ukázal, že i socialismus přináší diskriminaci, a to například v oblasti etnické či náboženské. Tato diskriminace je tu navíc přenesena na státní úroveň, tudíž neexistuje „mechanismus úniku“.
„Třicet let po pádu Berlínské zdi se u levice opět dostává do módy politika volající po návratu k socialismu. Podporu nachází u akademiků a aktivistů, kteří se prohlašují za zastánce demokratického centrálního plánování,“ píše Magness. A dodává, že nedávné dvousté výročí narození Karla Marxe také přineslo řadu slavných článků a úvah, které tvrdily, že Marxovy teorie se dají použít i na řešení příjmové nerovnosti, změny klimatu a dalších problémů dneška. To, jaké lidské oběti přinesl systém jeho následovníků, ale zmiňováno není.
Chudoba, strach a útlak nejsou výsledkem toho, že by se socialistická revoluce nějak nečekaně zvrhla. Jde o naprosto predikovatelné důsledky socialistického systému. Jeho oběti najdeme ve východním bloku, v Číně, na Kubě či ve Venezuele. Zas a znovu potvrzují, co se stane pokaždé, když dojde k pokusu o vybudování socialistického státu, uzavírá ekonom.
Zdroj: AIER