Saúdská Arábie, která letos předsedá skupině G20, svolá příští týden virtuální summit, na němž se bude diskutovat o globální reakci na krizi kolem viru COVID-19. Krizové setkání rozhodně nepřichází příliš brzy. Globální zdraví je kolektivní veřejný statek, a jakékoliv jeho ohrožení proto vyžaduje multilaterální reakci.
Zároveň existuje riziko, že zdravotní krize vyvolá i globální recesi a finanční krizi. Jak už jsme zjistili v roce 2008, i na globální hospodářské krize se musí reagovat multilaterální strategií. Bojácné, nekoordinované či jednostranné kroky jednotlivých zemí budou přinejlepším neúčinné a mohly by vést k sestupné spirále a politice typu „ožebrač bližního svého“.
Skupina G20 je na roli globálního koordinátora jednoznačným kandidátem. Její členové dohromady vytvářejí přibližně 90% globálního HDP a zahrnují největší rozvinuté i rozvíjející se ekonomiky světa. A jako fórum bez stálého sekretariátu je toto uskupení dostatečně agilní, aby dokázalo dát rychle dohromady mezinárodní společenství, jak tomu bylo na vrcholu finanční krize v roce 2008.
Tehdy se vedoucí představitelé G20 sešli ve Washingtonu, aby zorganizovali koordinovanou reakci, a poté se znovu setkali v dubnu 2009 v Londýně, kde přijali opatření ke stabilizaci globální ekonomiky a obnovení důvěry. Zabralo to: veřejná demonstrace kolektivního vedení a společné zodpovědnosti odvrátila hlubší hospodářský kolaps.
V současné krizi se hraje ještě o víc, protože jsou v ohrožení miliony životů. Kdyby měl virus COVID-19 konečnou smrtnost 1%, celkový počet obětí by byl srovnatelný s druhou světovou válkou. Horší je, že tento scénář je ještě „optimistický“. K třetímu březnu odhadla Světová zdravotnická organizace aktuální smrtnost založenou na ohlášených případech na 3,4%.
V rozvinutých ekonomikách hrozí, že se v důsledku prudkého růstu počtu případů COVID-19 zhroutí zdravotnické systémy. V mnoha rozvojových zemích je lékařská infrastruktura určená pro boj s infekčními nemocemi omezená. A co je ještě horší, sílící tlak na zásobovací řetězce ztíží obstarávání základního zboží včetně lékařského vybavení.
Teď není čas na bázlivé či symbolické kroky. Je naléhavě zapotřebí, aby G20 přijala plán řešení zdravotnické krize, podpořila globální ekonomiku a obnovila důvěru. Následují návrhy opatření, která by politici měli učinit – přičemž jejich seznam zdaleka není vyčerpávající.
Za prvé by se lídři skupiny G20 měli plně přihlásit k principu „virtuality“ tím, že zruší zbytek osobních setkání plánovaných na letošní rok. Přechodem na internet a odvoláním osobních setkání, která nejsou zcela nezbytná, například Business 20 a dalších akčních skupin, může dát G20 dobrý příklad všem státům a komunitám, které si ještě neuvědomily naléhavost omezování nákazy prostřednictvím „sociální distance“.
Za druhé by měla skupina G20 založit fond na podporu úsilí WHO o monitorování a hlášení vývoje krize a o koordinaci dodávek základního vybavení, jako jsou testovací sady a respirátory. Stejně jako v roce 2009 je důležité ukázat světu, že u kormidla stojí schopní a kvalifikovaní profesionálové.
Za třetí by G20 měla poskytnout WHO formální místo u jednacího stolu, podobně jako to už učinila v případě Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a OECD. Globální zdraví bylo pro G20 vždy druhotným tématem a skupina měla sklon zaměřovat se pouze na otázky typu přístupu k péči a potravinám či bezpečnosti vody. Jak ovšem ukazuje současná krize, systémový dopad pandemií a obecněji vliv veřejného zdraví na ekonomické podmínky by měly být rovněž prvořadým tématem.
Za čtvrté musí být členské státy G20 připraveny pomoci nízkopříjmovým zemím, které postrádají infrastrukturu, lékařské vybavení, znalosti a personál potřebné ke zvládnutí nákazy. Koordinovaná činnost vlád, regionálních rozvojových bank, Rozvojového programu Organizace spojených národů a dalších orgánů je v tomto směru klíčová.
Za páté by skupina G20 měla schválit krizový balík určený k odvrácení úplného kolapsu globální ekonomiky. Naléhavě zde vyvstává potřeba fiskálního stimulu, opatření na udržení činnosti globálních nabídkových řetězců, závazků neuchylovat se k protekcionistickým opatřením ani jednostrannému devalvování měn a kroků vedoucích k zajištění dostatečné likvidity v globální měnové a finanční soustavě.
Stejně jako v roce 2008 a následném období vyžaduje i současná krize rozsáhlý přístup „bez ohledu na náklady“ a vyžaduje ho ihned. Měnová politika bude mít při absenci koordinované fiskální politiky jen omezený dopad a fiskální politiky zaměřené pouze na domácí potřeby budou kvůli efektu přelévání dovozních výdajů mnohem méně účinné, než by jinak mohly být. Výzkumy ukazují, že dopad koordinovaného balíku fiskálních stimulů na úrovni G20 by mohl být až dvakrát větší, než kdyby se domácí stimulační opatření zaváděla izolovaně. Jednostranná opatření by navíc mohla vylekat trhy dluhopisů, a tím zvýšit náklady na obsluhu dluhu v zemích, jako je Itálie, které jsou nejhůře zasažené současnou zdravotnickou krizí.
A především musí být G20 smělá. Svět už slyšel dost prázdných prohlášení a snášel dost slaboduchých diplomatických půtek. Soudě podle údajů přicházejících z čínské provincie Chu-pej (prvního epicentra pandemie) a ze severní Itálie se globální nákaza bude ještě nějakou dobu zhoršovat, než konečně nastane zlepšení. A protože se nákaza šíří po exponenciální křivce, může být toto zhoršení ještě děsivější než vše, čeho jsme dosud byli svědky.
Jedině mezinárodní koordinace může odvrátit nejhorší scénář. Lidé a firmy z celého světa prožívají hluboké znepokojení – ne-li přímo paniku – a potřebují ujištění. Je zapotřebí, aby vedoucí světoví představitelé odhodili stranou úzkoprsý nacionalismus a postavili se do čela. Jinak by se krize, která už dnes připomíná válku, skutečně mohla válkou stát.
Paola Subacchiová, profesorka mezinárodní ekonomie na Queen Mary Global Policy Institute při Londýnské univerzitě, je autorkou nedávno vydané knihy The Cost of Free Money (Cena za bezplatné peníze).
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org