Marijn Bolhuis a jeho kolegové z Mezinárodního měnového fondu na stránkách VoxEU prezentují výsledky své studie zaměřené na finanční represi. V úvodu poukazují na to, že úrovně veřejného zadlužení jsou nyní mimořádně vysoko a stále více se tak diskutuje o tom, jak by je vlády mohly snížit. Finanční represe je „pravděpodobně nejméně prozkoumaná možnost“. Co to znamená a jaký vývoj by mohl v této oblasti nastat?
Bolhuis připomíná, že ve vztahu ke stabilizaci dluhů se nejčastěji uvažuje o tématech jako
fiskální konsolidace a reformy podporující růst. Ty zůstávají klíčové, ale zároveň „mohou být pomalé a politicky obtížně udržitelné, zejména ve fragmentovaném politickém prostředí.“ Pozornost si podle ekonomů získává také inflace a monetizace dluhu. K tomu ale ekonomové uvádějí: „Nedávná analýza Eichengreena a Estevese ukazuje, že inflace nejvíce pomohla, když byla na nízkých a stabilních úrovních. Naopak vysoká inflace vedla často k růstu úrokových výdajů, což stálo proti vyšším rozpočtovým příjmům.“
Bolhuis pak pokračuje: „A je tu také finanční represe, o které se všeobecně předpokládá, že v minulosti hrála svou roli. Je ale stále nejméně systematicky studovaným nástrojem (snižování dluhů) ze všech.“ Koncept finanční represe přitom spadá do počátku sedmdesátých let, kdy začal být používán k popisu politik dopadajících na finanční zprostředkování a implicitně zdaňujících úspory. Takovou represi je přitom ale obtížné měřit a v důsledku toho je také obtížné nějak hodnotit její dopady, včetně dopadů na celé hospodářství.
Ekonomové se o takovou analýzu pokusili srovnáním chování bank a domácností v řadě zemí. „Provedli jsme analýzu dat za více než 100 let v 17 vyspělých ekonomikách. Podle nich je finanční represe trvalým rysem ekonomické politiky. Zvyšovala se v meziválečném období, vrcholila kolem druhé světové války v době vysoké potřeby válečného financování a zvýšených státních intervencí. Zvýšená míra represe zůstala i během brettonwoodské éry, pak ustoupila v období liberalizace kapitálových účtů. Od vypuknutí globální finanční krize je však pozorován její opětovný nárůst.“
Studie také uvádí: „Naše odhady míry finanční represe naznačují, že v minulosti podstatně snižovala náklady na státní zadlužení. Poválečné Spojené království je nejvýraznějším příkladem. Finanční represe byla v letech 1945 až 1955 největším kanálem snižování dluhu, který díky ní klesl o hodnotu odpovídající 91 % HDP… Finanční represe sehrála významnou roli i ve Spojených státech, byť v menší míře.“ Jak pravděpodobné je, že finanční represe opět nabere na obrátkách?
Ekonomové poukazují na to, že v určitých ohledech se současné prostředí podobá tomu, ve kterém dříve represe nabírala na intenzitě. Na druhou stranu „v minulosti byly domácí finanční instituce pod větší kontrolou, kapitálové účty nebyly otevřené a existoval omezený rozsah alternativních spořících a investičních aktiv. Dnes jsou kapitálové účty otevřenější, trhy jsou globálně integrované a investoři mají mnohem více alternativ, a to i mimo bankovní systém.“
Není tudíž tak jednoduché nutit ekonomické subjekty k tomu, aby směrovaly své úspory vládou preferovaným směrem. Za sazby, které nejsou tržní. Moderní formy finanční represe by tedy podle expertů musely fungovat jinými způsoby. „Zda nedávný nárůst finanční represe přetrvá a jestli se ukáže jako důležitý z hlediska vývoje dluhů, tak zůstává otevřenou otázkou.“