Představte si, že sedíte v autě, které se řídí samo, a čtete nějakou zajímavou knihu. Váš život je v rukou tohoto stroje. Najednou se v protisměru objeví náklaďák a jeho řidič podle všeho zahýbá velkou rychlostí do vašeho pruhu. Počítač vašeho automobilu vše rychle vyhodnocuje. Existuje více než 50% pravděpodobnost, že do vás náklaďák narazí. Jediné, co vás v tu chvíli asi bude zajímat, je to, zda váš automobil začne brzdit. A to samé bude platit i v případě, že pravděpodobnost srážky bude znatelně pod 50 %.
Podobné automobily se ještě neprodávají. Zajímavé ale je, že to, co bychom požadovali po nich, nepožadujeme po našich vládách. Ty totiž zatím nešlapou na brzdy globálního oteplování, které by mohlo přinést velké katastrofy, včetně intenzivních období sucha či naopak záplav. V roce 1995 došel Mezinárodní panel pro změny klimatu IPCC k závěru, že globální oteplování je pravděpodobně vyvoláno lidskou činností. V roce 2007 se už hovořilo o tom, že je to „velmi pravděpodobné“ a v roce 2013 „extrémně pravděpodobné“. Takže zbývá už jenom jeden krok, který zní: „V podstatě jisté.“ Na ten ale čekat nemůžeme.
Vlády sice nejednají tak rychle jako stroje řízené algoritmy. Většina klimatických modelů je vychýlena směrem k tomu, co známe. Jsou tudíž často příliš konzervativní. Navíc není k dispozici nějaká univerzální technologie, která by svět před dopady globálního oteplování zachránila. Muselo by dojít ke změně chování sedmi miliard lidí, kteří ale tuto změnu dobrovolně neprovedou. Na změnu politiky jsou potřeba hlasy, které by ale musely volit proti systému, který si na první pohled vede docela dobře. K určitým změnám došlo, ale zatím si to svět pravděpodobně stále uhání směrem ke kolizi.
Pokud ekonomové hovoří o nejistotě, svádí to samo o sobě k přístupu „počkejme a uvidí se“. Moderní výzkum přitom potvrzuje základní předpoklad: Více oxidu uhličitého znamená více tepla v atmosféře. Už dnes víme dost na to, abychom jednali. Jestliže stále ignorujeme realitu, jsme záměrně slepí. Když byla naposledy koncentrace oxidu uhličitého na stejných úrovních jako dnes, ležela hladina moří asi o 20 metrů výš. Bylo tomu tak přibližně před 3 miliony let a dnešní svět vypadá trochu jinak než tehdy.
Ani ty nejlepší klimatické modely ani náznakem nenaznačují, že by hladina moří měla ležet o 20 metrů výše. Stejně tak nepočítají s tím, že by se v Kanadě procházeli velbloudi. Proč? Donald Rumsfeld v této souvislosti hovoří o „neznámých neznámých“, Nassim Nicholas Taleb o černých labutích. Až donedávna se při odhadech růstu hladiny moří počítalo pouze s tepelnou roztažností vody a táním horských ledovců. Efekt tání jiných ledovců se nezahrnoval. Naše chápání toho, jak probíhá tání polárních ledovců, bylo tak špatné, že jsme s nimi prostě nepočítali. IPCC to nečiní ani ve svých projekcích z roku 2013.
Klimatické modely jsou v mnoha ohledech přínosné, nejistot je ale mnoho. Bude tomu tak až do doby, kdy už bude pozdě jednat. Nejistý je rozsah emisí způsobujících oteplování, vztah mezi emisemi a jejich koncentrací v atmosféře, mezi touto koncentrací a teplotou, mezi teplotou a škodami, které změna klimatu páchá. A samozřejmě je nejisté hlavně to, jak budeme na vše reagovat. O změně klimatu je tak nejlépe uvažovat jako o managementu rizika. Rizika, které má celoplanetární rozsah. Lidé jako Donald Rumsfeld a Nassim Nicholas Taleb vědí, o čem hovoříme.
Autory jsou Gernot Wagner a Martin L. Weitmanmar.
Zdroj: The Atlantic