Jak vyplývá z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, civilní soudy si často nevěděly rady ohledně otázky své pravomoci v případech, kdy se fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie domáhá na plátci, který dané zboží prodal, vrácení částky, kterou zaplatila coby DPH v rámci kupní ceny zboží. Je tak tomu pravděpodobně proto, že takový nárok na vrácení DPH upravuje zákon o dani z přidané hodnoty, z čehož soudy dovozovaly, že se jedná o nárok veřejnoprávního charakteru a rozhodovat o něm přísluší finančnímu úřadu, a nikoliv civilnímu soudu. Tento právní závěr je ale nesprávný.
Zákon o dani z přidané hodnoty v jednom ze svých úvodních ustanovení uvádí, že předmětem daně je mj. dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. V takových případech je osobou povinnou k dani jen ten subjekt, který prodejem zboží kupujícímu realizoval svou ekonomickou činnost. Jinými slovy je to právě prodávající, kdo jako plátce plní vůči státu daňovou povinnost, a nikoliv kupující, který žádnou daňovou povinnost v této souvislosti nemá.
Pokud však fyzická osoba ze třetí země zaplatí prodávajícímu v rámci zakoupení zboží částku odpovídající dani z přidané hodnoty, zákon o dani z přidané hodnoty mu umožňuje, aby požadoval od prodávajícího vrácení částky odpovídající uhrazené DPH. A právě v případech, kdy prodávající odmítal na uvedeném právním základě částku odpovídající uhrazené dani kupujícímu vrátit, vznikaly v řízení před nižšími soudy často pochybnosti, zda jsou k projednání žaloby na vrácení DPH vůči prodávajícímu pravomocné.
Podle občanského soudního řádu jsou soudy v občanském soudním řízení pravomocné projednávat a rozhodovat spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jak však v řadě svých nedávných rozhodnutí vysvětlil Nejvyšší soud, přestože nárok kupujícího (soukromoprávního subjektu) vůči prodávajícímu (coby dalšímu soukromoprávnímu subjektu) na vrácení finanční částky odpovídající DPH, kterou kupující zaplatil za zboží v rámci kupní ceny prodávajícímu, upravuje zákon o dani z přidané hodnoty, jedná se o vztah mezi subjekty soukromého práva a nikoliv o veřejnoprávní charakter nároku. Jinými slovy, Nejvyšší soud zcela logicky vyvodil a odůvodnil závěr, že k projednání předmětných sporů jsou pravomocné civilní soudy, neboť jde o soukromoprávní spor.
S uvedenými závěry obsaženými v judikatuře Nejvyššího soudu lze jen souhlasit a s ohledem na četnost odlišných rozhodnutí soudů nižších stupňů v obdobných věcech je nezbytné posouzení této otázky Nejvyšším soudem, sjednocujícím judikaturu nižších soudů, hodnotit jako pozitivní.