Na konci minulého měsíce Evropská unie a Čína uvolnily nové podrobnosti o Komplexní dohodě o investicích (KDI), již uzavřely v prosinci. Na papíře vyjednavači EU dosáhli pokroku v důležitých oblastech jako přístup na trh, liberalizace investic a udržitelný rozvoj. Dokáže ale postupná bilaterální dohoda jako KDI skutečně řídit ekonomické vztahy s dnešní Čínou?
Jistě, EU si zajistila přístup na trh v důležitých sektorech – včetně elektromobilů, cloud computing, finančních služeb a zdravotní péče – zejména prostřednictvím uvolnění restrikcí u vlastního jmění. Podrobné přílohy k dohodě ale nebyly ještě zveřejněny a teprve se uvidí, kolik z těchto závazků je úplně nových. Je možné, že dohoda převážně kodifikovala kroky, které už Čína učinila s cílem posílit přístupnost trhů, ať už skrze své vlastní investiční zákony a podzákonné normy, anebo ad hoc způsobem.
Nadto byť restrikce vlastního jmění představují pro přístup na trh nelehkou překážku, nejsou překážkou jedinou. Zahraniční společnosti se často potýkají se sérií dalších regulatorních zátarasů, které lze odstranit jedině získáním souhlasů od řady čínských vládních agentur – což je nezřídka zdlouhavý a ubíjející proces. Podle nejnovějšího průzkumu, který loni na jaře uskutečnila US-China Business Council, je získávání povolení a souvisejících souhlasů pro americké firmy působící v Číně šestou největší těžkostí.
Každopádně obsah KDI je jen jedna část příběhu: Čína často bilaterální závazky přehlíží. Dobrým příkladem je Austrálie. Navzdory komplexní bilaterální dohodě o volném obchodu Čína nedávno zatížila restrikcemi dovoz australského vína, ječmene a uhlí, vedle dalších produktů, a to v zásadě kvůli politické ukřivděnosti. (Číny se například dotklo rozhodnutí Austrálie nevpustit čínský gigant Huawei do tamní sítě 5G, jakož i její výzvy k nezávislému vyšetření původu pandemie covidu-19.)
Austrálie přitom není ojedinělý případ. Když se Jižní Korea v roce 2016 rozhodla umístit na své území americký systém protiraketové obrany, Čína na ni uvalila těžké ekonomické sankce, navzdory bilaterální dohodě o volném obchodu, která vešla v účinnost rok předtím. Jestliže čínské orgány neváhají své obchodní závazky odhazovat, jaký má smysl si je zabezpečovat?
Snaha KDI vypořádat se s deformacemi trhu zapříčiněnými aktivistickým přístupem čínské vlády ke správě ekonomiky je neméně pochybná. Jelikož čínské firmy pobírají značné subvence a další veřejnou finanční pomoc, je pro zahraniční společnosti čím dál těžší s čínskými firmami soutěžit, v Číně i ve třetích zemích.
Tento trend bude pokračovat. Čínský prezident Si Ťin-pching loni v červenci přislíbil „posílit finanční podporu tržních aktérů“ a poznamenal, že státní podniky „by měly hrát hlavní roli v roztáčení kol ve všech typech podniků po proudu i proti proudu v dodavatelském řetězci“.
K řešení těchto distorzí KDI obsahuje ustanovení o posílení transparentnosti subvencí souvisejících se službami. Její mechanismus pro rozhovory o dalších škodlivých subvencích – kde tkví část největších problémů – je však nevymahatelný.
Navíc ačkoliv jsou pravidla KDI pro státní podniky přísnější než ta, která uplatňuje Světová obchodní organizace, jsou slabší než pravidla obsažená v Komplexní a progresivní dohodě o Transpacifickém partnerství. Aby bylo uzavírání obchodních a investičních dohod s Čínou smysluplné, jsou nezbytná robustnější ustanovení právě v těchto oblastech.
Poslední zásadní slabina KDI souvisí s ustanoveními o pracovní síle v oddílu o udržitelném rozvoji. Konkrétně Čína nabídla jen vágní a nevymahatelný závazek, že bude „vyvíjet ustavičné a setrvalé úsilí“ o dosažení ratifikace dvou podstatných úmluv Mezinárodní organizace práce (ILO), které se věnují nucené práci.
Nenechme se mýlit: při vysoce centralizovaném čínském vládnutí by tamní vůdci dokázali úmluvy ILO rychle ratifikovat. Oni prostě nechtějí. Čínští předáci dosud důsledně vzdorují mezinárodním závazkům, které povolují dotíravé inspekce, mimo jiné v reakci na čím dál hrůznější zprávy o nucené práci ujgurských muslimů v Sin-ťiangu.
Poněvadž otázka nucené práce byla údajně poslední, co bylo při vyjednávání o KDI urovnáno, zdá se zřejmé, že ke zpečetění dohody bylo nutné, aby EU u této stěžejní lidskoprávní otázky ustoupila. Co za to získala? Tato skromná a postupná dohoda zajistí Evropě jen omezené hospodářské přínosy.
KDI možná dávala smysl v roce 2013, kdy vyjednávání začala. Rozhodně ale není vybavena k řešení výzev, jež Čína představuje pro globální ekonomiku dnes. Právě naopak, může dodat Číně svaly k odmítání mezinárodních výzev ke smysluplné reformě. Ostatně byla uzavřena krátce před inaugurací amerického prezidenta Joea Bidena, přestože Bidenův tým dával najevo znepokojení. V tomto ohledu by mohla komplikovat úsilí nové americké administrativy ustavit koalici podobně smýšlejících zemí, aby se vypořádaly s výzvami, jež Čína představuje.
KDI je v nejlepším případě příliš málo příliš pozdě. Totéž platí pro obchodní dohodu „první fáze“, kterou dojednala administrativa Donalda Trumpa a která vešla v účinnost před rokem. Namísto řešení zásadních otázek vládních subvencí a úlohy státních podniků, které pokřivují trh, Trumpova administrativa prohlásila, že budou obsaženy ve vyjednáváních „druhé fáze“, která nikdy nezačala.
Až se budou Evropský parlament a členské státy EU rozhodovat, zda KDI schválit, měly by se dlouze a důkladně zamyslet nad zkušenostmi s tím, jak Čína nedbá na své obchodní a investiční závazky, neformálními a neprůhlednými způsoby osekává přístup zahraničních subjektů na trh a bezostyšně pošlapává lidská práva. Takové poctivé zhodnocení by dospělo k jasnému závěru: bilaterální dohody nestačí.
Po čtyřech letech Trumpova programu „Amerika na prvním místě“ je pochopitelné, že někteří v EU chtějí předvést, že jejich blok má „strategickou autonomii“ jednat po svém. Pokud jsou však vodítkem dějiny, žádná jednotlivá ekonomika nedokáže Čínu přimět ke změně nejproblematičtějších aspektů jejího chování, od přemrštěných subvencí a nadměrných průmyslových kapacit až po porušování lidských práv. Společný přístup, ukotvený v účinné transatlantické spolupráci, má alespoň nějakou šanci na úspěch.
Wendy Cutlerová, bývalá pověřená zástupkyně obchodního zmocněnce USA, je viceprezidentkou Asia Society Policy Institute.
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org