Ekonomická situace v zemích takzvaného Arabského probuzení se rychle zhoršuje. Egypt trápí nízké zásoby hotovosti – před nedávnými záchrannými půjčkami pokrývaly měnové rezervy necelé tři měsíce dovozů – a Egypťané hromadí paliva a potraviny, v očekávání budoucího nedostatku. Častější a déletrvající výpadky elektrické sítě předpovídají ještě horší časy v ekonomice, která už dnes zápasí s masovou nezaměstnaností, široce rozšířeným vyloučením a hojně přítomnou chudobou.
Bezprostřední prioritou pro Egypt a další země Arabského probuzení je krátkodobá makroekonomická stabilita. Ve střednědobém výhledu je však ve hře životaschopnost nynějšího řádu – nejen v těchto zemích, ale i napříč zbytkem severní Afriky a Středního východu.
Jelikož je v sázce tolik, Madžíd Džafar ze společnosti Crescent Petroleum byl na nedávném Světovém ekonomickém fóru o Středním východě a severní Africe na břehu Mrtvého moře právem znepokojen. Jím navržený Plán arabské stabilizace, inspirovaný Marshallovým plánem pro západní Evropu po roce 1945, je chvályhodný. Naléhavá potřeba rozsáhlé koordinované činnosti je obrovská. Je ale Marshallův plán vhodným vzorem?
Marshallův plán byl makroekonomickou strategií, jejíž součástí byly masivní kapitálové transfery s cílem pomoci rekonstruovat válkou zpustošený průmyslový potenciál a infrastrukturu ekonomik s rozvinutými institucemi. Arabský region ale potřebuje chirurgicky zacílené a projektově založené investice s pevným řízením, poskytnuté za podmínky hlubokých reforem podnikatelského prostředí, které se obecně pokládá za jedno z nejhorších na světě.
Ve společné zprávě o konkurenční schopnosti arabských zemí Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) a Světové ekonomické fórum vyzývají k naléhavé institucionální reformě na podporu růstu soukromého sektoru. Podnikatelského ducha v regionu brzdí rozbujelá byrokracie a neúčinné vymáhání konkurenční politiky a pravidel řízení podniků. Potřebné jsou též masivní investice do vzdělávání, aby se vykořenila tolik hojná negramotnost, zvýšily celkové úrovně schopností a lépe navázaly dovednosti na požadavky trhu.
Ač to snad někoho překvapí, v zemích Arabského probuzení existuje všeobecný konsenzus, že pro tvorbu pracovních míst a růst je zásadní právě soukromý sektor. Ověřili jsme si to nedávno, když EBRD, společně s britskou organizací Forward Thinking, uspořádala neveřejný seminář pro 27 čelných představitelů stran z celého politického spektra v regionu. Dva dny intenzivních diskusí odhalily významné odlišnosti v perspektivě, ale také mnohé společné rysy.
Je zřejmé, že rozvoj soukromého sektoru pro různé lidi znamená různé věci. Pravicové strany se povětšinou kloní k volnotržnímu uvažování, zatímco egyptské Muslimské bratrstvo a s ním spřízněné strany v Libyi a Tunisku jsou hluboce skeptické vůči státu, který pokládají za přebujelý, neschopný a v posledku zkorumpovaný. Stávající banky navíc nedokážou posloužit voličům těchto stran z řad živnostníků a drobných zemědělců. Dosáhnout ambiciózních cílů svižného a všem prospěšného růstu a tvorby pracovních míst bude bez nápomocného státu a bez využití bankovní soustavy mimořádně těžké.
Je nepochybné, že hlavní zodpovědnost za budování politických systémů a reformu ekonomik v těchto zemích leží na jejich občanech. Zásahy zvenčí zanechaly v kolektivní paměti tamní veřejnosti příliš mnoho šrámů. Region ale může pohlédnout na úspěšnou transformaci ve střední Evropě a pevné ukotvení reforem, které těmto zemím zajistil přístup k Evropské unii. Země jako Maďarsko a Polsko lze stěží podezírat, že při sdílení svých rozvojových zkušeností mají postranní úmysly. Mnoho se lze naučit také od zemí jako Turecko, jemuž se podařilo vybudovat dynamický a inovativní soukromý sektor.
Dobrou zprávou je, že ekonomiky zemí Arabského probuzení netrpí hlubokými pokřiveními, jimiž se vyznačovala postkomunistická Evropa. Řada prvotních reforem už proběhla a zavedené jsou přiměřeně důmyslné bankovní soustavy. V postkomunistické Evropě se banky musely budovat od píky z rozvalin socialismu.
Díky tomu si sice jistou daň na hospodářském růstu vybere politická nejistota, ale země Arabského probuzení nebudou muset čelit transformační recesi, jakou si postkomunistická Evropa prošla v 90. letech. Na druhou stranu pravděpodobně nebudou těžit z následného robustního růstu, jaký zažila většina transformujících se zemí v Evropě.
Džafar má pravdu, že země Arabského probuzení potřebují určitý plán. Měl by to ale být plán na inkluzivní růst poháněný soukromým sektorem, za pomoci snah okolního arabského světa a EU. Vůbec nejdůležitější je, že se musí jednat o plán v rukou samotných transformujících se zemí, založený na přístupu, který uzná významnou úlohu nápomocného státu a katalytického finančního sektoru. Probíhající sociopolitický přechod, opřený o všeobecné povědomí veřejnosti o nezbytnosti změny, přináší historickou příležitost pustit se do reforem, které pozvednou růst.
Erik Berglof je hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj.
Copyright: Project Syndicate, 2013.