Dohody, která umožňuje Řecku, aby zůstalo v eurozóně, nakonec bylo dosaženo. Jen málo lidí je s ní ale spokojeno. Řekové se cítí ponížení, Němci jsou zase rozzlobení. Jejich ministr financí Wolfgang Schäuble prý během posledních jednání i křičel. Řecku půjčili hodně rovněž Francouzi a Italové, tyto dva národy ale vůči Řecku nepřátelské chování nevykazují. Proč jsou právě Němci tak moc rozzlobení?
Jako historik zaměřující se na ekonomický vývoj jsem německé pocity jasně vnímal na konferenci, která se nedávno konala v Mnichově a jejímž hlavním tématem byly právě řecké dluhy. Pořádal ji Ifo Institute, v jehož čele stojí ekonom Hans-Werner Sinn. Ten je dlouhodobým zastáncem Grexitu. Konference se zúčastnila řada ekonomů, novinářů, investorů i zástupců vlády jak z Německa, tak z Řecka. Slyšet bylo rozdílné názory, ale když hovořili zástupci Německa, byly vedle ekonomických teorií slyšet i moralizující názory. Ty v podstatě říkaly, že Němci jsou čestní a bezúhonní, Řekové jsou naopak zkorumpovaní, nespolehliví a nekompetentní.
Ekonom Clemens Fuest, který působí jako Schäubleův poradce, neustále opakoval čísla týkající se řeckého dluhu a růstu. Podle jeho názoru nejsou Řekové vůbec schopni vypořádat se se svými dluhy a měli by se z eurozóny vyhodit. Henrik Enderlein tvrdil, že by měli zůstat v eurozóně, ale pouze tehdy, pokud budou dále šetřit a zlepší se jejich makroekonomická politika. Daniel Gros zase přemítal o tom, že řecké ekonomice pomohou pouze vyšší exporty. Všechny tyto postřehy a názory jsou důležité, ale je z nich jasně patrné i to, že podle nich Němci neměli na řeckých problémech žádný podíl. Prostě půjčili Řecku peníze a pak už jen sledovali, jak Řekové provádějí sebedestrukci. Takže si nyní plně zaslouží, co sami vytvořili.
Když jsem poukázal na to, že Německo má na řeckých problémech významný podíl, dostalo se mi posměchu. Přitom právě Německo trvalo na prudkém utažení rozpočtu. Také neučinilo nic pro zlepšení účetních standardů týkajících se dluhu a nakonec učinilo kroky, které v podstatě vedly k devastujícímu omezení toku kapitálu do Řecka. Mnozí přitom poukazovali na to, že požadavky na fiskální utažení byly v případě Řecka novou Versailleskou smlouvou, která nakonec v Řecku povede k chaotické a nespolehlivé vládě.
Němci tvrdí, že na rozdíl od Řecka, kde se stále neplatí daně, tu je řada ekonomik, které své těžké problémy vyřešily bez stěžování a humbuku. Poukazují třeba na Finsko či Lotyšsko. Když jsem se jich zeptal, zda vůbec Řecko navštívili, aby viděli, jaká je v něm chudoba, kroutili hlavou. Naopak mi vyčítali, že situaci nemohu pochopit já, když jsem přiletěl ze Spojených států. Většinu letošního roku jsem přitom strávil v Evropě a měl jsem řadu schůzek v Aténách, kde jsem také viděl staré lidi, jak se probírají popelnicemi ve snaze najít něco k jídlu.
Když konference skončila, obklopili mě němečtí ekonomové a vysvětlovali mi, že Řekové Němce okrádají a oni už si to jen nechtějí nechat líbit. Jejich postoj chápu, ale po pravdě řečeno bylo v Mnichově dost těžké vidět je jako skutečné oběti. A tím se dostáváme k jádru problému. Němci přesvědčili sami sebe, že oběťmi jsou a nedokážou tak jednat bez emocí a dívat se na věc s odstupem. Pokud ale mají stát v čele Evropy, nemohou tak činit v situaci, kdy sami sebe považují za ty ublížené.
Autorem je profesor historie na University of Southern California Jacob Soll.
Zdroj: NYTimes