Není to zase tak dávno, co se vyrojily úvahy o tom, že Čína a Evropa mají na Spojené státy velkou páku. Protože vlastní velký objem amerických vládních dluhopisů. Tyto teorie se objevily během záchvatu celních nápadů americké vlády, respektive prezidenta. Na první pohled dávaly smysl, ale na druhý už vůbec ne. Nyní Bloomberg informuje o tom, že Rusko „v podstatě ukončilo snahy o nahrazení amerického dolaru čínským renminbi“. V podstatě je to stále stejná písnička u které je klíčové to, že na každý tanec musí být dva. Takže dnes o tom a pár souvisejících tématech. Včetně toho, zda může vše otočit AI.
Tančí vždy dva
Představa, že svět dělá Američanům nějakou velkou službu, když jim půjčuje (nakupuje jejich dluhopisy a akcie), je poměrně silně zakořeněná. Pramení podle mě z obecnější představy, podle které je střádání ctností, půjčování si téměř hříchem. To je ale povrchní vidění světa, které ignoruje jednu podstatnou věc: Pokud chce někdo spořit, tak (vyjma spoření pod polštář) nutně potřebuje, aby si někdo od něj půjčil. Úplně stejně, jako když ten, co si chce půjčit, potřebuje někoho, kdo chce spořit.
Můžeme poukázat na to, že někteří lidé si půjčují neuváženě, nesmyslně. A právě z toho pramení averze k dluhům. To vůbec nepopírám. Jen poukazuju na to, že je to zase jen půlka obrazu. Ta druhá by nevyhnutelně říkala, že někdo půjčil své peníze také neuváženě, nesmyslně. V různých příbězích ale většinou dominuje jen jedna strana příběhu. Takže se mluví třeba o tom, že ten či onen se příliš zadlužil (příběh, v němž je chyba „jen“ na straně dlužníka). Nebo že před finanční krizí zase bylo poskytnuto příliš mnoho nesplatitelných hypoték (chyba „jen“ na straně věřitelů). V řadě takových případů je ale dobré nezapomínat, že pokud vznikla chyba, podílejí se na ní obě strany. Dlužník vždy může říci „už ne“, stejně jako věřitel.
Tanec dvou, dolar a dluhy
Jak tato připomínka často opomíjeného evidentního faktu souvisí s dolarem, jeho (ne)nahrazováním čínskou měnou, nebo údajnými dluhovými pákami na USA? Princip není složitý a zjednodušeně jej lze popsat pár řádky: Pokud chce nějaká země vyvážet do světa víc, než z něj dováží, musí na to zbytku světa půjčovat. Jinak by neměl za co její zboží kupovat (v praxi by posilovala měna vyvážející země, což by zdražovalo exporty). Právě to znamená, že pokud chce třeba Čína vyvážet do USA (jako reprezentanta zbytku světa) a nechce moc dovážet americké zboží, musí za utržené dolary nakupovat americká aktiva. Což fakticky znamená, že Američanům půjčuje na další nákupy čínského zboží.
Čína a další podobné země (včetně řady evropských) tedy nedělá Američanům žádnou službu, když jim půjčuje. Stojí na tom její společensko-ekonomický model. A Američané také samozřejmě nedělají zase žádnou službu jí, pokud si od ní půjčují – stojí na tom jejich ekonomicko-společenský/kulturní model (víkendy trávené v supermarketech, dnes už chronicky vysoké vládní rozpočtové deficity). V jádru to vše není problém, pokud nezačne vznikat nějaké nerovnováha. Kterých už ale vzniká více. Včetně toho, že vládní americké dluhy a jejich trajektorie dosahují úrovně budících obavy. Ale opět – na této nerovnováze se podílí jak dlužníci, tak věřitelé. Pokud jí nechtějí, musí často oba projít hlubší změnou.
Dokud jsou tedy USA významným poptávkovým a deficitním článkem světového obchodu, musí jím být i dolar a dolarová aktiva. Země jako Čína nemohou sypat do světa své zboží a zároveň i svá vlastní investiční aktiva. Masivně by pak posilovala jejich měna. Musí naopak kupovat investiční aktiva v zahraničí – tedy světu a zejména USA na nákup své domácí produkce půjčovat. A do hry pak samozřejmě vstupují i další faktory, včetně toho, jak likvidní a hluboké jsou americké trhy. A to, za jak institucionálně kvalitní jsou USA (snad) stále považovány. I když na poničení této pozice pracují již nějakou dobu poměrně usilovně.
Kdyby se USA tato sebedestruktivní snaha teoreticky povedla a dolar tím ztratil svou pozici ve světě, donutilo by to Čínu a další přebytkové ekonomiky k úplné změně jejich ekonomického modelu. Jak opakuji, nejde změnit chování dlužníka bez toho, aby se změnilo chování věřitele a naopak (viz úvod). Čemuž se obě strany často úporně brání. Nejlepší je přitom samozřejmě odstraňování nerovnováh ne přes krize a zlomy, ale cíleně a promyšleně. A mimochodem, zahýbe i s tímhle umělá inteligence? Takový scénář by se dal vymyslet – USA získají takový náskok v této technologii a budou jí vyvážet do zbytku světa v takovém objemu, že to „přirozeně“ otočí exportní a dluhové toky ve světové ekonomice. Uvidíme.
Obrázek vytvořen AI.