Francie je jednou ze zemí, u kterých se hodně mluví o udržitelnosti současné trajektorie vládního zadlužení. Stéphane Dupraz z francouzské centrální banky se na stránkách VoxEU zamýšlí nad tím, jak takové prostředí může ovlivňovat chování centrálních bank. Přesněji řečeno, jak by centrální banky měly reagovat, aby nedocházelo k růstu inflace způsobeném chováním vlády.
Dupraz připomíná, že vysoký veřejný dluh „budí obavy týkající se jeho vlivu na schopnost centrálních bank kontrolovat inflaci“. Vyšší dluh může totiž vést k vyšším výdajům a zvýšení inflace, pokud domácnosti plně nespoří dluhem financované peníze, které dostávají od vlády. Podle ekonoma mohou centrální banky v těchto situacích stále udržet kontrolu nad inflací, ale musí jednat dříve, než dojde k jejímu růstu vyvolanému vyššími dluhy.
V době vzniku eurozóny stanovila Maastrichtská smlouva následující limity: 3 % pro fiskální deficity a 60 % pro poměr dluhu k HDP. To odráželo obavy, že volnější fiskální politika by mohla vyvolávat tenze v měnové unii tím, že by vyvolávala inflační tlaky a oslabovala schopnost centrálních bank inflaci snižovat. Ovšem je tu třeba výrok Miltona Friedmana, že „inflace je vždy a všude měnovým jevem“. Ten naznačuje, že pokud je centrální banka nezávislá a vláda do její činnosti nezasahuje, může měnová politika inflaci pevně držet pod kontrolou i v takovém prostředí. Jak to tedy je?
Dupraz tvrdí, že mezi ekonomy panuje v tomto ohledu překvapivě malá shoda. Na jedné straně většina měnových modelů vychází z Friedmanova pohledu, podle kterého je měnová politika tím, co v konečném důsledku rozhoduje o inflaci. Na druhou stranu existuje fiskální teorie cenové hladiny, která tvrdí, že pokud není současný veřejný dluh krytý budoucími fiskálními přebytky, může inflaci určovat spíše fiskální politika než měnová politika. Podle Dupraze přitom záleží na tom, zda jsou domácnosti plně „ricardovské“. Co to znamená?
„Domácnosti jsou označovány za ricardovské, když si ušetří veškerý obdržený transfer financovaný vládním dluhem. A to v očekávání vyšších budoucích daní financujících splácení vyššího dluhu. Naproti tomu domácnosti, které nejsou ricardovské, část obdržených peněz utratí. Empirické důkazy přitom naznačují, že skutečné chování domácností neodpovídá ricardovské logice. Veřejný dluh se tudíž promítá do bohatství domácností, a to má tendenci zvyšovat výdaje a následně inflační tlaky. Centrální banka se však stále může snažit tuto poptávku ochlazovat vyššími sazbami. Kde je tedy potenciální problém?
„Pokud domácnosti nejsou ricardovské, může se veřejný dluh stát tak vysokým, že ani velmi vysoké úrokové sazby nedokážou dostatečně brzdit chuť domácností utrácet. Vyšší sazby mohou dokonce povzbuzovat k utrácení. Znamenají totiž vyšší úročení úspor, takže k udržení vysoké spotřeby v budoucnu domácnosti potřebují méně úspor. Zjistili jsme však, že taková hranice veřejného dluhu, kdy k tomuto efektu dochází, je poměrně vysoká. Náš hlavní odhad je přibližně na 5,4násobku ročního HDP, což je hladina, která výrazně převyšuje současnou míru zadlužení vyspělých ekonomik.“ A jak může měnová politika zabránit vysokému zadlužení a inflaci? Ekonomovu odpověď na tuto otázku prezentujeme v zítřejším Víkendáři.
Obrázek vytvořen AI.