Americký prezident Donald Trump v únoru poznamenal, že oblast zdravotní péče je nečekaně složitá. Vysloužil si tím pár pobavených úsměvů, protože o této složitosti ví každý, kdo se tomuto tématu alespoň trochu věnoval. Přesto je ale namístě klást si otázku, z čeho vlastně pramení a proč se zdravotní péče tak moc odlišuje od řady jiných odvětví, píše pro New York Times ekonom Mankiw.
Základní ekonomická teorie nás učí, že ekonomika alokuje zdroje na základě poptávky a nabídky, píše pro New York Times ekonom Mankiw. Na většině trhů se výrobci snaží maximalizovat své zisky, spotřebitelé se svými nákupy zase snaží maximalizovat svůj životní standard. Poptávku a nabídku pak vyrovnávají změny cen. Často to funguje velice dobře a neviditelná ruka trhu plní svou funkci.
Kouzlo volného trhu ale v případě zdravotní péče jaksi vyprchává a příčin je hned několik. V první řadě tu nalezneme několik externalit. Zatímco na většině trhů hrají rozhodující roli prodávající a kupující, u zdravotní péče je celá řada dalších zúčastněných stran a tím vznikají zmíněné externality. Vezměme si například očkování. Pokud se někdo dá očkovat proti nějaké nemoci, snižuje tím pravděpodobnost svého onemocnění, ale i toho, že se stane přenašečem nemoci a nakazí ostatní. Většina z nás ale tyto pozitivní vedlejší efekty ignoruje a kvůli tomu považuje očkování za nevýhodné. Celkově bychom tak nebyli dostatečně očkovaní a do hry musí vstoupit vláda.
Externality se objevují i v případě medicínského výzkumu. Jestliže někdo přijde na nějaký nový způsob léčby, tato informace se dostane do celé společnosti a ta z ní těží. Bez vládní intervence, která může mít třeba formu finanční podpory výzkumu či patentového systému, by ale výzkum skomíral právě proto, že jeho přínosy by byly rozprostřeny přes celou společnost.
Významnou roli ve zdravotnictví hraje i fakt, že spotřebitelé tu často nevědí, co vlastně potřebují. Na většině trhů je situace opačná, ale když onemocníme, nemusíme nutně vědět, čeho je nám třeba a nejsme schopni se správně rozhodovat. Spoléháme se tak na radu odborníků a lékařů, jejíž kvalitu je ale těžké hodnotit dopředu a někdy i zpětně. Jinak řečeno, nejsme schopni sledovat kvalitu produktu a to vede k nutnosti regulace. Ta se týká jak kvality léků, tak udělování potřebných licencí a povolení lékařům, dentistům a dalším lidem pracujícím ve zdravotnictví.
Naše výdaje na zdravotní péči se také mohou vyvíjet velmi nečekaným způsobem a mohou dosáhnout vysokých částek. Při nákupech potravin, dopravě či investic do nemovitosti je poměrně jednoduché zjistit, v jakých částkách se pohybujeme, ovšem péče o naše zdraví může naše finance ovlivnit zásadním a nečekaným způsobem. Řešíme to zdravotním pojištěním, které rozprostírá rizika po celé společnosti. Jenže sebou nese i to, že spotřebitel už za péči neplatí přímo z vlastní kapsy. Jeden problém je tedy vyřešen, ale vzniká nový: Pojištění spotřebitelé mají tendenci k příliš vysoké spotřebě.
Pokud totiž naše výdaje pokrývá pojištění, nemáme takovou motivaci spořit a omezovat náklady. Když například nemusíme platit za každou návštěvu doktora, můžeme k němu začít chodit i s nevýznamnými problémy. Lékaři mohou zase provádět i různé testy a vyšetření pochybné hodnoty, protože je hradí pojišťovna. Pojišťovny se s tím snaží vypořádat různými omezeními, částečnými platbami od pacientů a podobnými nástroji. Jenže tím se zase vracíme k prvnímu problému, kdy na pacienta mohou dolehnout nečekaně vysoké výdaje za zdravotní péči. Navíc mohou vznikat konflikty mezi pojišťovnami a jejich klienty.
Samotný trh se zdravotním pojištěním pak trpí problémem adverzní selekce. Může se například stát, že ceny pojištění jsou nastaveny na stejnou úroveň pro všechny, a to podle průměrného klienta. Zdravější lidé se ale v takovém případě mohou rozhodnout, že taková cena je příliš vysoká a pojištění si platit nebudou. Pojišťovnám zůstanou pouze klienti s vážnějšími zdravotními problémy a to nakonec vede k tomu, že cenu pojištění musí navýšit, protože platí dražší zdravotnické služby. Jenže vyšší ceny z klientské báze opět vytlačí ty, pro které již pojištění není zajímavé a tato „spirála smrti“ se točí dál. Nakonec se může stát, že systém pojištění úplně zanikne.
O tom, jak řešit popsané problémy, se živě diskutuje. Levicoví politici požadují větší roli vlády v celém systému, ti pravicoví zase uvolnění regulace. Všichni se ale shodnou na jednom: Zdravotní péče je a bude hodně složitá.