Nikoliv. V citovaném případě se navrhovatel domáhal zápisu většího počtu změn, týkajících se společnosti s ručením omezeným, do obchodního rejstříku. Ke svému návrhu doložil mimo jiné osvědčení listinou – zápis sepsaný notářem působícím v Rakousku a vykonávajícím notářskou činnost podle rakouského práva. Soud prvního stupně návrh odmítl a mimo jiných důvodů argumentoval rovněž tím, že notářský zápis sepsaný cizozemským notářem nelze v tomto případě uznat, a to ani na základě dosud závazné mezinárodní smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vzájemném právním styku ve věcech občanskoprávních, o listinách a o právních informacích, na kterou se odvolával navrhovatel.
Po odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně – učinil tak nicméně ze zcela jiných důvodů, než je neuznání notářského zápisu sepsaného rakouským notářem. To naopak označil za správné a v odůvodnění dále rozvinul argumentaci k otázce, proč nelze notářský zápis sepsaný cizozemským notářem uznat jako podkladové rozhodnutí podle českého práva.
Vrchní soud poukazuje zejména na skutečnost, že činnost notáře vyhotovujícího podkladový notářský zápis je činností vykonávanou v režimu přenesené pravomoci a de facto nahrazuje činnost rejstříkového soudu, když povinně přezkoumává, zda předmětné právní jednání je v souladu s právními předpisy a zakladatelským právním jednáním právnické osoby. Takovou povinnost však nelze dle českého notářského řádu ukládat cizozemským notářům, již jen proto, že k tomu český zákonodárce není oprávněn. Nadto Vrchní soud zdůrazňuje, že k takové činnosti je zapotřebí znalost českého práva včetně relevantní judikatury, kterou u cizozemských notářů nelze předpokládat.
Vrchní soud dále odkazuje na stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR, týkající se problematiky uznávání notářských zápisů vyhotovených notáři jiných členských států EU, českými rejstříkovými soudy. I v tomto stanovisku lze za stěžejní považovat argumentaci režimem přenesení pravomoci, tzn. že na notáře byly přeneseny některé pravomoci, které by jinak náležely českým rejstříkovým soudům, a již jen proto musí být jejich výkon omezen na území České republiky. Cizozemský notář tedy nemůže podkladový notářský zápis pro zápis do českého obchodního rejstříku sepsat ze stejných důvodů, z jakých by, v případě, že by tato pravomoc nebyla svěřena notářům, nemohl vydat rozhodnutí o zápisu do českého obchodního rejstříku (na základě vlastních zjištění – bez podkladového zápisu) cizozemský soud.
Správnosti tohoto závěru nasvědčuje dle názoru Vrchního soudu i různorodost pojetí profese notáře a povahy notářského zápisu napříč členskými státy EU, dále skutečnost, že z jejich samotné povahy nelze předpokládat jejich oběh mezi státy a z toho vyplývající potřebu uznávání a výkonu a konečně i fakt, že český zákonodárce otázku uznávání a použití listin vyhotovených zahraničními notáři namísto notářských zápisů podle českého práva ponechal bez výslovné úpravy.
Podkladový notářský zápis, vyžadovaný českým právem pro zápis do českého obchodního (potažmo i jiného veřejného) rejstříku, musí tedy být vyhotoven výhradně českým notářem, tzn. notářem působícím na území České republiky a vykonávajícím praxi podle příslušných předpisů českého práva.
Autor: Martina Černá, koncipientka Kocián Šolc Balaštík