Mezi významná ekonomická témata z doby před rokem 2020 patřila takzvaná dlouhodobá stagnace, o které hovořil asi zejména Larry Summers. Na stránkách The Conversable Economist to připomíná Tim Taylor s tím, že se probíraly i rostoucí nerovnosti od Thomase Pikettyho. Taylor pak zmiňuje nový článek, v němž Steven Pressman „poukazuje na to, že témata dlouhodobé stagnace a nerovnosti bohatství jsou spojena již dlouhou dobu.“
Základní myšlenkou této spojitosti je, že „bohatí mají spoustu peněz, které si spoří, místo aby je utráceli. To pak způsobuje pomalejší růst ekonomiky.“ A pak z tohoto pohledu „existuje jasná politická volba, která trefí dvě mouchy jednou ranou. Tou by bylo zdanit bohaté, tím snížit nerovnost a zároveň zvýšit poptávku, a tím dostat ekonomiku z dlouhodobé stagnace. Pressman k tomu dodává, že podobné rady sahají přinejmenším k francouzským fyziokratům z 18. století. Tehdy se uvažovalo o tom, proč francouzská ekonomika stagnuje, zatímco ta britská ekonomika rychle roste a tamní životní úroveň se zlepšuje.
Jak zvrátit tehdejší dlouhodobou stagnaci francouzské ekonomiky a dosáhnout toho, aby se Francie více podobala Británii? Jedním z řešení mělo být to, „aby Francie přijala řadu fyziokratických politických kroků a ukončila feudální systém a omezení u zemědělské produkce. Mezi nejpozoruhodnější návrhy patřilo zdanění bohatých vlastníků půdy, podpora spotřeby zboží vyrobeného produktivním zemědělským sektorem a odrazování od úspor a plýtvání.“ Před dvěma staletími se přitom „obecně předpokládalo, že rostoucí zemědělská produkce poměrně brzy narazí na klesající mezní výnosy. Pak byly možnostmi buď masové hladovění (jak tvrdil Thomas Malthus), nebo rozsáhlé přerozdělení příjmů (jak se domníval John Stuart Mill).“
Velká hospodářská krize třicátých let myšlenku dlouhodobé stagnace znovu oživila - tento termín zavedl v roce 1934 Alvin Hansen. Paul Samuelson následně hovořil o tom, že „zdanění bohatých, kteří hodně spoří, a přesunutí peněz ke střední třídě a chudým by posílilo poptávku a generovalo silnější hospodářský růst bez nutnosti rozpočtových deficitů.“ Taylor shrnuje tento přehled s tím, že „v ekonomickém a politickém myšlení existuje dlouhodobý proud, který v různých dobách navrhuje přerozdělování od těch s vysokým bohatstvím nebo příjmy k těm s nižším bohatstvím. S tím, že takový krok by podpořil celou ekonomiku.“
Taylor pak poukazuje na to, že ekonomická realita týkající se úspor, nerovnosti a růstu je mnohem pestřejší: „Například čínská ekonomika má již půl století vysokou míru úspor, která je více než dvojnásobkem úrovně v USA. Zároveň se v Číně zvyšuje nerovnost. Tato kombinace jde ale ruku v ruce s rychlým hospodářským růstem, ne pomalým.“ Ekonom také poukazuje na to, že pro USA se doporučovala vyšší míra celkových úspor, ne jejich snížení. V neposlední řadě se pak nyní často mluví o znatelném zvýšení tempa hospodářského růstu taženém novými technologiemi včetně umělé inteligence. K tomu Taylor píše:
„Pokud by k němu došlo, obrátilo by to naruby dřívější diskusi o spojení nerovnosti a pomalého tempa růstu. Místo přerozdělování, jehož cílem je zrychlení ekonomiky, bychom hovořili o přerozdělování reagujícím na prudce rostoucí a nerovnoměrný hospodářský růst. Jsem přitom rezervovaný ohledně rad, které zůstávají stejné, i když se situace dramaticky změní. Možná je určitá úroveň přerozdělování jen sama o sobě dobrá věc, ale není tou správnou reakcí na každý problém, který se objeví.“
Zdroj: The Conversable Economist