Nechte je prosím padnout …

Tento týden by měli zákonodárci v USA rozhodovat o pomoci americkým automobilkám - např. GM podle vlastních slov nebude možná již na konci roku mít dost operační hotovosti. IHS Global Insight pak odhaduje, že kolaps GM by nakonec znamenal více státní pomoci státům Michigan, Ohio a Indiana, pomoci v nezaměstnanosti, apod., než kolik by stála pomoc všem třem hlavním automobilkám v USA. Poměr by měl podle tohoto odhadu být 100-200 miliard USD nákladů v případě bankrotu ku 25 miliardám USD státní pomoci. Alespoň podle těchto čísel by tak bylo jednoznačně výhodnější napumpovat peníze nejen do finančních institucí, ale i do „Detroitu“.

Já si dovolím tvrdit, že americké automobilky ale vůbec nejsou obětí této krize. Jsou obětí:

--neochoty a neschopnosti vidět trochu dopředu a přizpůsobit se měnícím se tržním trendům,

--spoléhání se na to, že Američané budou dál jezdit do krámu za roh pro coca-colu a mac-jídlo několikatunovými auty se spotřebou nad 20 l (tj. spoléhání se GM a spol. na neochotu a neschopnost přizpůsobit se u svých hlavních zákazníků),

-- silných odborů v tomto odvětví, vysokých povinných plateb do penzijních fondů, apod. (tj. neochoty přizpůsobit se u svých zaměstnanců).

Současná krize, ústící v recesi a silně postihující zejména cyklická odvětví jako je právě výroba a prodej aut, tak je v případě těchto automobilek skutečným ozdravným procesem.

Je sice jasné, že pokud si člověk neulehčuje život tím, že se zařadí do vyhraněných myšlenkových směrů, je pro něj současná situace oříškem. Teoretičtí extrémní liberálové lehce nechávají od stolu všechno bankrotovat a socialisté zase sní o tom, že jednou budou při technické recesi automaticky všechny větší firmy v zemi přecházet do státního vlastnictví. Rozhodující by zde mělo být právě to, že tyto automobilky úspěšně dokazovaly i před krizí, že nejsou schopny obstát, jejich záchrana tak je jen zadělání si na větší problém v budoucnu. Jediným přínosem by mohlo být posunutí tohoto problému mimo těžiště současné krize.

Obávám se, že cost-benefit analýzy, jako je ta citovaná na počátku, jako hlavní argument při takto složitých problémech neposlouží – jsme tu za hranicí rozumné dlouhodobější kvantifikovatelnosti. Spíše selský rozum by nám měl naznačit, že zatímco se při záchraně finančních institucí pohybujeme „jen“ na hraně, optimální střední cesta k dobře fungujícímu ekonomickému systému přes záchranu dinosaurů (respektive krátké prodloužení jejich života na úkor ostatních) nevede. 

Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.