Měly by vlády pokračovat ve fiskální expanzi až do chvíle, kdy bude bezpečně dosaženo oné „únikové rychlosti“, která vyvede ekonomiky až k udržitelnému růstu a mimo jiné zajistí opětovné snížení zadlužení, které expanzi financovalo? Nebo je lepší na tuto strategii nevsázet, konsolidovat co nejrychleji, nechat ekonomiku ať si sama vylíže své rány a neškodit jí vyšším vládním dluhem? V současné době je toto dilema vedle politiky monetární, které jsem se zde věnoval v několika předchozích sloupcích, v centru pozornosti.
Jádrem onoho stimulovat, či nestimulovat je to, zda vůbec fiskálně stimulovat lze a na jak dlouho. Neschopnost jednoznačně na uvedený problém odpovědět dokumentuje následující graf. Jeho zdrojem je studie „Fiscal policies in “normal” and “abnormal” recessions“ (Paul De Grauwe, 2010) a ukazuje růst HDP v USA při permanentním zvýšení vládních výdajů o 1 % HDP.
Jak vidíme, možnosti jsou tři a dosti se liší (i půl procentní rozdíly jsou velkými čísly pro ekonomiku, akciový trh, atd.). Tzv. Romer/Bernsteinův model ekonomiky USA předpokládá, že zvýšení vládních výdajů má silný multiplikační efekt a zvýšení HDP je tak trvalé. Smets/Woutersův model multiplikátoru tolik nevěří, po 4 letech se úroveň HDP dostává k hodnotám stejným jako bez stimulu (což ale neznamená, že za sledované období bylo vytvořeno stejné bohatství).
První typ modelu je typicky keynesiánský a fiskální stimul zde trvale zvyšuje úroveň výstupu. Druhý extrémní model (který vlastně ukazuje modrá čára v grafu) je modelem reálného hospodářského cyklu, kde si homo economicus uvědomuje, že vyšší schodek rozpočtu povede k větší zdanění v budoucnu. Na vyšší daně bude spořit již dnes a v důsledku toho je fiskální stimul přesně vyvážen dodatečnými úsporami privátního sektoru a celkový čistý efekt je nulový. Třetí model je reprezentován oním Smets/Woutersovým modelem a zpodobňuje jakousi neokeynesiánskou alternativu - předpokládá pouze dočasný efekt fiskálního stimulu. Je to tedy jakýsi hybrid předchozích dvou: nejdříve stimulace a posléze její vyprchání. V současné době bychom v případě USA mohli tento pohled zasadit do Pimcem propagované teorie Nového normálu: po první cyklicko – stimulační růstové vlně přichází delší období nižšího růstu.
Co je relevantní pro současnou situaci? Richardovu ekvivalenci, na které stojí onen modrý „nic se nestane“ scénář, můžeme s klidným svědomím vypustit, stejně jako její základ, homo economicus (ještě jsem žádného nepotkal, i když někteří si na něj hrají). Rozdíl mezi modelem prvním a třetím, respektive tím, jak se v nich ekonomika chová, je ale klíčový (a o to méně predikovatelný). Pan De Grauwe ve výše zmíněné studii rozvíjí myšlenku, že v "normální recesi" je relevantní model postupného vyprchání efektu stimulu. V "abnormální recesi" je ale pro odhad vývoje vhodnější keynesiánský model – tedy model vysokého efektu stimulu. Současná recese pak je (či spíše byla) abnormální a vykazuje silné deflační tlaky – závěr studie je tedy jasný. Pro mne uvedený závěr zdaleka tak jasný není. Minimálně proto, že růst angažovanosti státu v ekonomice sebou nese negativa, která se ve funkčnosti, či nefunkčnosti multiplikátoru, neprojeví, což vidíme nejlépe u nás doma.
Zatímco ekonom může nad uvedeným dlouze hloubat, investor musí tyto úvahy včas odložit, protože pro něho není důležité jak by to mělo být, ale jak to je a bude. A prozatím se zdá, že stimulovat (respektive nekonsolidovat) se ve většině rozvinutých ekonomik bude dál až do bodu kdy (i) vlády budou považovat růst za udržitelný (s tím, že definovat udržitelnost v podstatě nejde), nebo (ii) trhy udělají stimulaci přítrž. Jak říká šéf Pimca – je krásné nyní být aktivním manažerem investic ...
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.