Dnes a denně jsme konfrontováni s dobře míněnými radami z úst amerických ekonomů o tom, jak jednoduše by se dala řešit dluhová krize v zemích jižní Evropy nebýt eura a jak neakční a neflexibilní je v tomto případě evropská reprezentace. Kdybych chtěl být vtipný, tak podotknu, že Evropa má za posledních dvě stě let daleko pestřejší zkušenosti se státními bankroty než Spojené státy, kterým se tato osvěžující záležitost zatím vyhýbala. Dovoluji si dokonce tvrdit, že někdo, kdo si státním bankrotem ještě neprošel, je tak trochu v pozici naivního nedospělého mladíka plného elánu a ideálů, který se domnívá, že se mu vyhnou neduhy, které pozoruje na svých starších a dospělejších současnících a má proto pocit, že má právo v tomto ohledu někomu radit. Mnozí Američané si dozajista myslí, že se jejich zemi státní bankrot nějakým zázrakem bude vyhýbat. Tato představa je možná stejně pošetilá jako představa donekonečna rostoucích trhů akcií a nemovitostí.
Evropa se svou dluhovou krizí bojuje, jak umí a jak vyplývá z její historické zkušenosti. Nikdo prostě nemůže překročit svůj stín. Konec konců Amerika taktéž bojuje se svým dluhem plně v intencích své historie, a to způsobem spočívajícím v plíživém znehodnocování své měny. Její dluh je v současnosti z třiceti procent držen zahraničními investory a je povinně nakupován do portfolií centrálních bank jako „bezrizikové aktivum“. Takto vypůjčené peníze jsou používány na udržování jediné z nejakceschopnějších armád na planetě. Tato kombinace docela slušně zaručuje odbyt státního dluhu i v případě, že parametry zadlužování není možno označit za ideální (představme si, že by například Španělsko disponovalo armádou stejné palebné síly jako USA, pak by se dozajista nad výškou a dynamikou jeho zadlužování přivřely oči). Spojené státy radí ústy svých ekonomů, že jediným způsobem, jak splatit státní dluhy, je ekonomický růst. Zapomínají podotknout, že na umazání dluhů stačí pouze růst nominální, který, když není doprovázen růstem reálným, poškozuje zejména držitele fixně úročených cenných papírů.
V evropské historii se tomu říkalo „politika dělových člunů“. Mocnost, která chtěla dosáhnout jistých politických cílů, mezi něž bylo možno počítat i splacení finančních závazků, poslala do blízkosti problematické země několik válečných lodí, aby tak demonstrovala svoji převahu. Dlužník většinou zaplatil. Američané tuto strategii trochu vylepšili a svými letadlovými loděmi už nevymáhají nesplacené dluhy, nýbrž s jejich pomocí své dluhy rozprodávají. Evropa v tomto ohledu trochu zamrzla v předminulém století. Snaží se z Řecka dluhy dostat za každou cenu a přitom ani nemá ony letadlové lodě. Holt časy se mění.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.