Nejvyšší soud (NS) se v tomto směru příliš nevyznamenal. Motiv jeho rozhodování byl možná chvályhodný – soud chtěl nejspíš zabránit tomu, aby si „statutáři“ uměle snižovali odpovědnost tím, že svá rozhodnutí budou činit coby zaměstnanci. Je-li tomu tak, bylo nejjednodušší říci, že při kombinaci obou rolí odpovídají „statutáři“ vždy neomezeně. NS se ale v duchu nepříliš pochopitelné české tradice rozhodl ignorovat obecně rozšířenou podnikatelskou praxi a prohlásil takový souběžný pracovní poměr za neplatný. Jednou z rolí justice je zvyšovat právní jistotu, a tím vytvářet v ČR příznivé podmínky pro podnikání; v této roli v daném případě Nejvyšší soud (tedy nikoliv Nejvyšší správní soud) zklamal.
Ve svém rozhodnutí se Nejvyšší správní soud pouze ztotožnil s názorem správních orgánů, že jednatel nebyl účasten na nemocenském pojištění jako zaměstnanec, neboť pracovní poměr mezi jednatelem a společností nevznikl. Z hlediska praktických dopadů uvedeného rozhodnutí je klíčové, že Nejvyšší správní soud by aplikací stejného právního názoru velice pravděpodobně dospěl k tomu, že daný jednatel nebyl účasten ani na důchodovém pojištění, resp. neplatil pojistné na zdravotní pojištění.
Mnoho lidí si láme hlavu tím, jak problém důsledků souběhu v oblasti daňové, důchodové či v oblasti nemocenského pojištění vyřešit. Řada právníků považuje rozhodnutí NS za protiústavní, to ale pro dotčené není útěchou. Domoci se protiústavnosti totiž trvá léta a stejně dlouho by trvala i nejistota dotčených osob, zda se v minulých letech účastnili důchodového pojištění či nikoli.
Do budoucna je řešení jednoduché. Než se zákonodárce rozhodne vzniklou situaci vyřešit výslovným povolením souběhu, je třeba souběh ukončit. Neplatné pracovní smlouvy se zpravidla nahradí rozšířenými smlouvami o výkonu funkce. V nich se dá vyřešit téměř vše – třeba určit, kdo ze „statutárů“ za co odpovídá (například, kdo vykonává funkci finančního ředitele). Nebo simulovat určité sociální minimum, obvyklé v pracovněprávním vztahu (například právo na dovolenou, důchodové pojištění). Náklady na odměnu člena představenstva akciové společnosti sice nejsou daňově uznatelné, ale v tomto směru nezbývá, než si přát, aby připravovaná reforma daňový režim této odměny pro akciovou společnost a společnost s ručením omezeným sjednotila.
Tvrdí-li někdo, že zná jiné řešení, které dotčeným dává stoprocentní jistotu, doporučuji k němu přistupovat s určitou nedůvěrou.
Do minula je bohužel jediným komplexním řešením zákon, který retroaktivně rozhodne o tom, že minulé souběžné pracovní smlouvy byly uzavřeny v dobré víře, proto se považují za platné, a že jejich nositelé byli po dobu jejich trvání účastni na systémech důchodového, zdravotního a nemocenského pojištění. Retroaktivity se v takovém případě bát nemusíme. Je namístě takovou změnu zákona prosadit. Jinak nezbude, než se pokusit změnit rozhodovací praxi před Ústavním soudem. Žádné jiné řešení neposkytuje dotčeným dostatečnou jistotu.
Nelze například poukazovat na to, že pracovní právo upravuje jen relativní neplatnost a dokud ji některá z dotčených osob nenamítne, smlouva platí. Princip relativní neplatnosti nemůže podle mého názoru platit v pracovním právu bez výjimky – ad absurdum by pak až do doby námitky platila i smlouva nájemného vraha či smlouva zaměstnávající dítě. Dříve nebo později proto soudy připustí, že i v pracovním právu mohou být úkony absolutně neplatné či nicotné.
Už vůbec se pak nelze spoléhat na případná prohlášení exekutivy o tom, co hodlá či nehodlá ve vztahu k minulosti vymáhat. Na žádný takový příslib nemá exekutiva právo a navíc, vlády se mění.