Mýty a fakta zrušení „přísudkové“ vyhlášky

Paušální nebo také přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb. nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2001. Jejím smyslem bylo zjednodušit výpočet náhrady nákladů občanského soudního řízení, který se do té doby řídil advokátním tarifem. Zatímco podle advokátního tarifu se výše nákladů řízení stanovovala podle počtu úkonů právní služby (které bylo třeba identifikovat, ocenit a podle jejich počtu stanovit celkovou výši odměny), přísudková vyhláška byla založena na paušálním přístupu. Bez ohledu na to, jak složitý či časově náročný byl konkrétní spor a kolik úkonů jednotlivé strany v řízení učinily, za zastupování účastníka řízení advokátem byla stanovena odměna v paušální výši.

„Pohledávkový byznys“?

Ústavní soud ve svém čtvrtečním nálezu konstatoval, že tento systém se v praxi neosvědčil. Dle jeho názoru přísudková vyhláška motivuje věřitele k soudním sporům o bagatelní částky a skupování pohledávek s vidinou přísudku v paušální (a vzhledem k předmětu řízení nepřiměřené) výši se stává dobrým businessem. Pouze soudce Vladimír Kůrka uplatnil k nálezu pléna Ústavního soudu odlišné stanovisko, které je v mnoha ohledech přiléhavé.

V reakci na zrušení přísudkové vyhlášky z médií zaznívají zprávy o konci lukrativního businessu advokátů při vymáhání tzv. bagatelních pohledávek (za ty jsou považována peněžitá plnění nepřevyšující 10 000 Kč) a o zlevnění sporů pro dlužníky. Tyto poměrně tendenční zprávy však naprosto opomíjejí, že přísudková vyhláška byla pro věřitele výhodnější pouze v řízeních, ve kterých byly učiněny nanejvýš tři úkony právní služby. Naopak spory, ve kterých budou učiněny čtyři a více úkony právní služby, se po zrušení přísudkové vyhlášky dlužníkům prodraží. O tom však všichni zúčastnění mlčí, jakož i o tom, že náhrada nákladů řízení vždy byla a je nárokem zastoupeného (tedy klienta – věřitele), a nikoli advokáta. Advokát je pouze platebním místem a je vždy povinen přísudek zúčtovat.

Náklady bagatelních sporů

Pojďme si celý „problém“ ukázat na dvou názorných příkladech. V obou z nich je pasažérovi za černou jízdu tramvají uložena pokuta v rozmezí 1 000 až 2 000 Kč, tedy v „bagatelní“ výši. Na výzvu k dobrovolné úhradě pokuty černý pasažér nereaguje. Soudní spor o její zaplacení je v obou případech zahájen tzv. formulářovou žalobou podanou advokátem. V právní terminologii se jedná o návrh na vydání elektronického platebního rozkazu.

V prvním z ilustrovaných případů se černý pasažér podanému návrhu nijak nebrání. Vydaný elektronický platební rozkaz (obsahující jak povinnost zaplatit pokutu, tak nahradit náklady řízení) nabude právní moci. V druhém případě je černý pasažér aktivní. S vidinou oddálení okamžiku platební povinnosti, popřípadě z jiných důvodu podá proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu odpor. V důsledku podaného odporu dojde ke zrušení platebního rozkazu a proběhne „klasické“ sporné řízení. V něm se advokát písemně vyjádří k odporu podanému černým pasažérem a následně svého klienta právně zastoupí při nařízeném ústním jednání. Na tomto jednání je vyhlášen rozsudek v neprospěch černého pasažéra, který je povinen vedle uložené pokuty nahradit i náklady řízení protistrany.

O jak vysoké náklady se jedná? V obou modelových příkladech (tj. pasivního i aktivního černého pasažéra) jsou pro lepší názornost vypočteny jak podle zrušené paušální vyhlášky, podle které se postupovalo doposud, tak podle advokátního tarifu, podle kterého se výše náhrady nákladů řízení bude určovat nyní. Z tabulky je na první pohled evidentní, že pouze první situace je po zrušení paušální vyhlášky pro dlužníka výhodnější. V prvním příkladu byly totiž z důvodu pasivity dlužníka učiněny méně než tři úkony právní služby. Ve většině standardních sporů se však dlužník podané žalobě brání. Tím pádem se mu však spor prodraží.

Co dodat na závěr?

Shora uvedené nebude platit pouze pro bagatelní spory, nýbrž pro všechna civilní řízení. Pokud byl dlužník povinen ve sporu o zaplacení pohledávky ve výši 50 000 Kč (ve kterém bylo učiněno 6 úkonů právní služby) zaplatit dle paušální vyhlášky na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21 981 Kč, po zrušení přísudkové vyhlášky se tato částka zvýší na 27 184 Kč. Senátorům se tak společně s Ústavním soudem podařil husarský a patrně nezamýšlený kousek, pokud uvážíme, že skupina navrhujících senátorů proklamovala, že výši přiznávaných nákladů dle paušální vyhlášky považuje za nepřiměřenou nejen ve vztahu ke všem sporům bagatelním, ale rovněž ve vztahu ke sporům v pásmu nad 10.000,- Kč zhruba do výše 200.000,- Kč, tedy u nižších pohledávek.

Čerstvý nález Ústavního soudu má však jeden pozitivní vedlejší efekt. V důsledku zrušení přísudkové vyhlášky totiž dojde ke sjednocení částky, kterou jsou věřitelé povinni hradit svému advokátovi za zastupování v soudním řízení, pokud se spolu nedohodli na smluvní odměně, a částky, kterou věřitel od dlužníka obdrží jako náhradu nákladů řízení. Zatímco výše odměny za právní služby ve vztahu mezi advokátem a jeho klientem se řídí advokátním tarifem (nebyla-li dohodnuta smluvní odměna), pro vztah mezi účastníky řízení platila paušální vyhláška. Věřitelé tak těžko chápali, že ačkoli svému advokátovi museli za spor o zaplacení pohledávky ve výši 50 000 Kč, ve kterém bylo učiněno 6 úkonů právní služby, zaplatit na základě ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně částku 27 184 Kč, od dlužníka obdrželi na náhradě nákladů řízení na základě přísudkové vyhlášky pouze 21 981 Kč. Vynaložený rozdíl věřitelům nikdo nezaplatil. Tato dvojkolejnost bude zrušením paušální vyhlášky odstraněna. Dá se však pochybovat, že tento záměr skupina senátorů sledovala.

Lze se tak ptát, jaký skutečný záměr předkladatelé návrhu na zrušení přísudkové vyhlášky sledovali a zda se nejednalo pouze o další z řady populistických návrhů, kterým bylo fakticky dosaženo zcela jiného, než zamýšleného záměru. Pokud měl tento záměr spočívat v omezení odměnových excesů ve sporech o hromadné bagatelní pohledávky zahajované tzv. formulářovými žalobami, pak těmto excesům bylo možno čelit vlastní rozhodovací praxí soudů, na což ostatně poukazuje ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu i soudce Vladimír Kůrka. Přísudkové vyhlášce bylo možno vytýkat leccos, na druhou stranu však nelze pomíjet argument, že k jejímu přijetí vedla zkušenost s tím, že systém odměny závislý na počtu úkonů právní služby byl důvodem průtahů v soudním řízení. Zrušením vyhlášky se ke složitému výpočtu náhrady nákladů opět vrátíme. Jen čas ukáže, zda správně. Již nyní si však troufnu tvrdit, že pro dlužníky nikoli levněji.