Éra prudkého růstu zemí BRIC nastoupila na konci dvacátého století a trvala pěkných dvacet let. To století přitom přineslo největší divergenci v životní úrovni za celou historii lidstva. Na konci století předchozího, devatenáctého, předstihla americká ekonomika poprvé v historii tu čínskou jako největší ekonomika na světě. O nějakých devadesát let později, kolem roku 1990, vytvářely Čína a Indie - dvě nejlidnatější země na světě - jen 7% světového produktu, zatímco šest nejbohatších zemí světa jej produkovalo polovinu. V roce 1890 se měl průměrný Američan asi šestkrát lépe než průměrný Číňan. V roce 1990 se měl 25-krát lépe.
Když jsem v roce 2005 na krátkou dobu zabrousila v londýnské pobočce banky z investičního bankovnictví do asset managementu, mluvila jsem s jedním veteránem portfoliovým manažerem, starším anglickým gentlemanem, který prožil ne jeden nebo dva ekonomické cykly, ale celou plejádu nejrůznějších globálních a regionálních krizí. Ten pán mi povídal: „Víte, já úplně věřím v teorii růstu na rozvíjejících se trzích, naprosto mi to dává smysl z makroekonomického hlediska, vidím i tu podporu, kterou globální firmy do toho dávají ve snaze získat levnou pracovní sílu a nová odbytiště pro své výrobky, všechno mi to dává smysl. Na papíře. Protože ve skutečnosti, já jsem celý život investoval do akcií v rozvojových zemích a nikdy jsem na tom nevydělal ani zlomek toho, co na těch rozvinutých. Vždycky v nejlepším přijde nějaká rána a celý zisk portfolia se takřka přes noc rozplyne.“
V poslední době si na jeho slova dobře vzpomínám tak, jak se čím dál tím častěji mluví o tom, v jakých problémech se která z velkých BRIC zemí nachází a jak těžké a dlouhodobé jejich řešení bude. Jásavý optimismus posledních deseti let, kdy především Čína hrozila v mysli investorů a v novinových titulcích tím, že Spojené státy a celý rozvinutý svět prostě spolkne, vystřídal o hodně střídmější tón řeči.
Čína bude nejspíše spokojená, pokud se jí v roce 2013 podaří splnit vládní předpoklady na růst HDP ve výši 7,5 procenta, což je reálný pokles ve srovnání s dekádou více než 10ti-procentního růstu. Kromě toho se potýká s problémem prudce stárnoucí populace, částečně zapříčiněným politikou jednoho dítěte. V roce 2012 se tak začala její práceschopná populace poprvé v historii zmenšovat. Tak, jak se rozvinutý svět vyčerpal a omezuje nyní své nákupy zboží čínské provenience, bude se v příštích letech centrálně plánovaná čínská ekonomika potýkat s různými úskalími přechodu od růstu zaměřeného čistě na export na růst více vybalancovaný, který je podporován vnitřní spotřebou. Ale Čína je na tom ze zemí BRIC ještě nejlépe.
Rusko kulhá opravdu silně. Země, která tak významně benefitovala z růstu cen nerostných surovin, především díky nenasytnému apetitu Číny, si na horší časy takřka nic neschovala, do žádných reforem se nepustila, její demografická situace je povážlivá, růst na úrovni 2,5 procenta a její zákazníci jako jeden muž přecházejí na břidlicový plyn, který si hodlají nakupovat z USA.
Indie, přestože ta má populaci mladou a obrovitou, nedokázala v letech 2004-2005 a 2009-2011 vytvořit žádná pracovní místa. Potýká se s inflací, která užírá velkou většinu jejího 5ti-procentního růstu a nezdá se, že by ve své spletité politické konstelaci našla prostor pro skutečně výrazné tržní reformy potřebné k dalšímu rozvoji. Brazílie vykazuje jen 2,5procentní hospodářský růst a těžký případ nevyléčitelné inflace.
Všechny rozvojové ekonomiky světa dohromady letos v nejlepším případě vykáží 5ti-procentní růst HDP. To vypadá opravdu jako konec nejdynamičtějšího období růstu rozvojových ekonomik za poslední století. A to přesně ve chvíli, kdy jejich kombinovaný hrubý hospodářský produkt poprvé vyskočil na polovinu světového.
Kromě toho, i kdyby nakrásně všechny tyto země své problémy vyřešily a rostly dál, to nejsnadnější období růstu již skončilo a dosáhnout každého dalšího procenta konvergence s vyspělým světem bude těžší a těžší.
Ale jestli neporostou rozvojové ekonomiky, těžko se dočkáme nějakého velkého růstu ekonomiky světové. Patrně to bude zase na Americe, aby za pár let, omlazená svou současnou drastickou kůrou nezaměstnanosti, poklesu cen nemovitostí a růstem chudoby, ale zároveň skutečnou revolucí v energetických zdrojích, rostla rychleji než některé země BRIC a světovou ekonomiku táhla. Evropská unie, opakovaně se pokoušející o sebevraždu kombinací prášků, skoku z mostu a utopením již po dobu více než 4 let, to asi nebude. Na revival Japonska se sází už dlouho, a stále nic. Když se přitom teď člověk dívá na hollywoodské filmy z osmdesátých let, plné japonských obchodníků skupujících celé Spojené státy ve velkém, musí se smát.
Čtyřka zemí nazvaných BRIC nejen rostla za poslední dekádu nejrychleji, jejich samotná velikost měřená počtem obyvatel také způsobila, že tento růst měl skutečný efekt na růst ekonomiky globální. Protože všechny tyto země se teď potýkají se svými specifickými problémy, někteří analytici se s nadějí v oku začali dívat po dalších rozvojových zemích, které by je mohly nahradit. dokonce přišel s dalším chytlavým výrazem ve stylu BRIC. N11 označuje dalších 11 velkých zemí, včetně Mexika, Thajska, Nigérie, Bangladéše, Malajsie a Turecka, které by měly významně růst. Pravděpodobnost toho, že by mohly nahradit BRIC je ale malá, prostě z důvodu jejich malé velikosti (mají dohromady populaci menší než 1,3 miliardy). Kromě toho jsou ve srovnání s životní úrovní v zemích BRIC před 10 lety na tom země N11 relativně dobře, takže catch up není tak strmý. A v neposlední době svět je teď o hodně větší, měřeno pomocí HDP dokonce dvakrát větší než v roce 1992, takže aby se dosáhlo stejného efektu přírůstku světového HDP, musely by tyto země dosáhnout daleko většího vlastního růstu než svého času země BRIC.
Kromě toho je jiná doba. Když se komunistická Čína rozhodla liberalizovat a otevřela své břehy pro základny levné výroby pro celý vyspělý svět, byly na tom rozvinuté ekonomiky velmi dobře a nikdo netrpěl protekcionistickými touhami nebo obavami před růstem čínského průmyslu nebo stěhováním zákaznických center do Indie. Klesající náklady na dopravu a nové komunikační technologie umožnily skutečný nárůst globalizace a umožnily globálním firmám zaměstnat 900 milionů nových levných pracovních sil v dalekých zemích. Jako vedlejší produkt to samozřejmě přispělo ke stagnaci mezd a prohlubování příjmových rozdílů mezi obyvateli zemí vyspělých. Doba se změnila a slova o ekonomické liberalizaci a demokracii vystřídala slova o státním kapitalismu a intervenci. Armáda nezaměstnaných v rozvinutých zemích představuje tikající bombu pro své domovské země v míře takové, že si ji uvědomují i politici většinou se zabývající pouze problémy, které mají vliv na jejich čtyřleté volební období.
Brzy se patrně ukáže, jak neobvyklá byla ta minulá dekáda, dominovaná čínským boomem. Ten byl díky velikosti země samotné v podstatě neopakovatelný, jakož byla patrně také naprostá dominance exportu ve složení čínského HDP. Čínský hlad po nerostných surovinách zase vyvolal prudký nárůst jejich cen (a následně i boom v Rusku a Brazílii). Čína se v podstatě stala prvním mega-traderem od doby vrcholu slávy britského impéria. V budoucnosti se patrně dočkáme více vybalancovaného růstu od celé škály menších zemí, který způsobí jen drobné vlnky na hladině světového oceánu.
Jedno novodobé čínské úsloví říká, že stoupající příliv zvedne všechny lodičky, ale teprve s odlivem vidíte, kdo na sobě nemá plavky. Slabší ekonomický růst může finanční systémy rozvíjejících se ekonomik zatížit způsobem, který již nyní působí investorům vrásky. Bohatý svět je mnohem opatrnější co se globalizace týče než před deseti nebo dvaceti lety a daleko více se snaží si udržet svou vlastní exportní konkurenceschopnost. Před jedním stoletím skončila poslední velká éra obchodní integrace světa světovou válkou a vyvolala generaci ekonomického nacionalismu a mezinárodního konfliktu. Zpomalený růst v nyní geopoliticky významných zemích BRIC by mohl vést k přesně tomu druhu interních tlaků, které země často řeší tím, že zahájí externí konflikt. Jestli tedy svět dokáže dále stavět na základech z právě končící éry bezprecedentního růstu, bude do velké míry záležet na tom, jak noví světoví giganti budou našlapovat na cestě ke globální spolupráci. Našlapovat, nebo zakopávat, nebo, v nejhorším případě, prát se...