Po třech desetiletích ročního růstu HDP v průměrné výši 9,8% zaznamenává hospodářská expanze Číny ve třinácti po sobě jdoucích čtvrtletích zpomalení – jde o první takto dlouhé období zvolňování tempa od roku 1979, kdy byla zahájena politika „reforem a otevření se světu“. Reálný HDP rostl ve druhém čtvrtletí letošního roku ročním tempem pouhých 7,5% (což se rovnalo cíli stanovenému čínskou vládou na počátku letošního roku). Mnoho indikátorů ukazuje na další hospodářské zpomalení a mezi investory panuje v otázce čínských vyhlídek stále silnější medvědí nálada. Zažije Čína krach?
Faktem je, že i mnoho dalších rychle rostoucích rozvíjejících se ekonomik trpí – a víc než Čína – poklesem globální poptávky, který je výsledkem pokračujících výdajových škrtů v ekonomikách s vysokými příjmy po finanční krizi z roku 2008. Například růst brazilského HDP zaznamenal prudké zpomalení ze 7,5% v roce 2010 přes 2,7% v roce 2011 na pouhých 0,9% v roce 2012, zatímco tempo růstu v Indii se ve stejném období snížilo z 10,5% na 3,2%.
Dopadům krize z roku 2008 navíc neunikla ani řada nově industrializovaných ekonomik (NIE) s vysokými příjmy a minimem strukturálních problémů. Růst jihokorejského HDP zpomalil ze 6,3% v roce 2010 na 3,7% v roce 2011 a 2% v roce 2012; Tchaj-wan zaznamenal ve stejném období pokles z 10,7% na 1,3% a Singapur se propadl ze 14,8% na 1,3%.
S ohledem na to se zdá, že hospodářské zpomalení Číny od prvního čtvrtletí roku 2010 je způsobeno převážně vnějšími a cyklickými faktory. Navzdory vnějšímu šoku by čínská vláda měla a může udržet tempo růstu 7,5% tím, že přijme proticyklická a proaktivní fiskální opatření a současně zachová uvážlivou měnovou politiku. Koneckonců má Čína vysoké soukromé i veřejné úspory, objem zahraničních rezerv přesahující 3,3 biliony dolarů a obrovský potenciál k modernizaci průmyslu a zlepšení infrastruktury.
Čína si skutečně může udržet roční tempo růstu HDP ve výši 8% po mnoho následujících let, poněvadž moderní hospodářský růst je proces neustálých technologických inovací a modernizace průmyslu. Samozřejmě to platí pro rozvinuté i rozvojové země. Rozvinuté země se však od rozvojových liší v jednom důležitém směru. Od průmyslové revoluce se tyto země neustále nacházejí na globální špičce technologií a průmyslu, což vyžaduje investice do nákladného a riskantního základního výzkumu a vývoje.
Naproti tomu technologie a stávající průmysl v rozvojových zemích jsou obecně daleko za globální špičkou. V důsledku toho těží z „výhody pozdně příchozího“: technologických inovací a modernizace průmyslu lze dosahovat imitací, dovozem a/nebo integrací současných technologií a průmyslových oborů, což vyžaduje mnohem nižší náklady na výzkum a vývoj.
Teoreticky dnes může kterákoliv rozvojová země, jež dokáže využít výhody pozdně příchozího k zajištění technologické a průmyslové modernizace, růst rychleji než rozvinuté státy. O kolik rychleji, to je empirická otázka. Podle Růstové komise, v jejímž čele stojí nositel Nobelovy ceny Michael Spence, existuje celkem 13 zemí, které po druhé světové válce plně využily statusu pozdně příchozího a po dobu 25 let nebo déle dosahovaly ročního tempa růstu HDP 7% a více – tedy nejméně dvojnásobek oproti růstu v rozvinutých zemích.
Čína se mezi těchto 13 ekonomik zařadila po roce 1979. A protože za třiatřicetiletým obdobím rychlého hospodářského růstu stojí její status pozdně příchozího, je klíčem k pochopení čínského potenciálu k pokračujícímu rychlému růstu do budoucna otázka, jak velká tato výhoda doposud je.
HDP na obyvatele, který odráží průměrnou produktivitu práce a celkovou technologickou a průmyslovou úroveň země, je pro odhad výhody pozdně příchozího užitečným parametrem. To znamená, že rozdíl mezi HDP na obyvatele v Číně a rozvinutých zemích v podstatě odráží rozdíl mezi nimi v celkové technologické a průmyslové úrovni.
Podle nejaktuálnějšího odhadu zesnulého ekonomického historika Anguse Maddisona činil v roce 2008 čínský HDP na obyvatele 6725 dolarů, vyjádřeno v hodnotách dolaru z roku 1990, což představovalo 21% HDP na obyvatele ve Spojených státech. Zhruba stejný rozdíl existoval mezi USA a Japonskem v roce 1951, Singapurem v roce 1967, Tchaj-wanem v roce 1975 a Jižní Koreou v roce 1977 – všechny čtyři státy rovněž patří mezi 13 úspěšných ekonomik zkoumaných Růstovou komisí. Jakmile Japonsko využilo své výhody pozdně příchozího, jeho průměrné roční tempo růstu vystřelilo během následujících 20 let na 9,2%, zatímco v Singapuru to bylo 8,6%, v Tchaj-wanu 8,3% a v Jižní Koreji 7,6%.
A pokud výhoda pozdně příchozího vyjádřená v příjmových rozdílech mezi zmíněnými čtyřmi ekonomikami a USA umožnila těmto ekonomikám dosahovat po dobu 20 let průměrného tempa ročního růstu v intervalu 7,6% až 9,2%, pak by se i čínský potenciál k ročnímu růstu měl pro roky 2008-2028 pohybovat kolem srovnatelných 8%. Aby Čína využila svého růstového potenciálu daného statusem pozdně příchozího, potřebuje především prohloubit své tržně orientované reformy, vyřešit různé strukturální problémy a rozvinout svou ekonomiku v souladu s jejími komparativními výhodami.
Justin Yifu Lin, bývalý hlavní ekonom a první viceprezident Světové banky, je profesorem a čestným děkanem Národní fakulty rozvoje Pekingské univerzity a zakládajícím ředitelem Čínského centra pro ekonomický výzkum.
Copyright: Project Syndicate, 2013.