Hned na počátku je dobré si zopakovat následující pravidlo: jak ve starém, tak v novém občanském zákoníku platilo, respektive platí, že pokud si strany zvolí konstrukci typové smlouvy (například smlouvu darovací či kupní), tak se nemohou odchýlit od náležitostí, které jsou pro takový smluvní typ stanovené v základním ustanovení zákona. K tomuto pravidlu se opakovaně vyjadřoval také Nejvyšší soud, byť ve vztahu ke starým kodexům, a uváděl následující: „Účelem základních ustanovení není omezit smluvní svobodu stran, ale určit jim zcela přesně hranice daného smluvního typu, v jehož rámci potom mohou využít dalších dispozitivních ustanovení.“ Vzhledem ke zvláštnímu ustanovení NOZ vztahujícího se k obsahu smluv je tedy třeba mít na paměti toto první pravidlo, totiž že od základních ustanovení, která definují daný smluvní typ, se odchýlit nelze.
Nyní se přesuňme k situaci, že jste dodrželi podstatné rysy pojmenované smlouvy určené v základním ustanovení, a příslušnou pojmenovanou smlouvu jste tak uzavřeli. Jak moc se můžete odchýlit od dalších ustanovení upravujících daný smluvní typ? Vždyť přece NOZ stojí na zásadách dispozitivnosti, je tedy zde nějaké omezení? Nejlépe si to ukážeme na judikaturním příkladu. Strany uzavřely smlouvu o tichém společenství, což dle starého obchodního zákoníku (který od 1. ledna 2014 nahradil zákon o obchodních korporacích) znamenalo, že tichý společník se měl na podnikání podnikatele podílet pouze majetkovým vkladem. Nicméně, strany si dále ve smlouvě dohodly, že podnikatel bude veškerou podnikatelskou činnost vykonávat pouze se souhlasem tichého společníka, jmenovitě nesměl například bez písemného souhlasu změnit svoji zakladatelskou listinu, zastavit nebo rozšířit podnikatelskou činnost, prodat podnik (dnes závod) a tak dále. Nejvyšší soud v tomto případě pak dospěl k závěru, že smluvní strany nerespektovaly hranice, které jim konkrétní smluvní typ, tedy smlouva o tichém společenství, dává. Lze předpokládat, že stejně budou soudy postupovat, i pokud půjde o smluvní vztahy uzavírané dle nové zákonné úpravy. Pokud tedy svou smlouvu formulujete jako určitý zákonem upravený smluvní typ, je potřeba, aby jeho znaky nebyly v rozporu s konkrétními ujednáními o právech a povinnostech smluvních stran ve smlouvě.
Kombinovaná smlouva
Jak uvádí důvodová zpráva k NOZ, stranám je rovněž dovoleno, aby kombinovaly svým ujednáním více smluvních typů. To je oproti předchozí úpravě novinkou, neboť Nejvyšší soud opakovaně vzhledem ke staré úpravě judikoval, že odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvnímu typu, je vyloučeno ji posuzovat jako smlouvu jiného smluvního typu. Důležité však je připomenout, že chcete- li kombinovat více smluvních typů, je potřeba abyste dodrželi výše stanovené. To znamená, že taková kombinovaná smlouva by měla obsahovat rysy obou (kombinovaných) pojmenovaných smluv tak, jak jsou stanoveny v jejich základních ustanoveních.
Inominátní smlouva
Nevyhovuje-li Vašim potřebám žádný ze zákonem upravených smluvních typů, ani dokonce jejich kombinace, zachována zůstává možnost uzavřít takzvanou smlouvu inominátní neboli nepojmenovanou, tedy zjednodušeně řečeno „ušitou na míru“ přímo pro vás, aniž by taková smlouva byla přesně stanovena v NOZ. V takovém případě zaměřte svou pozornost na dostatečné určení předmětu svých závazků.
Závěrem lze tedy souhlasit, že s NOZ přišla větší autonomie vůle stran, a to zejména díky možnosti smluvní typy v jedné smlouvě kombinovat. Vždy se ale (pokud zvolíte cestu smlouvy nebo smluv zákonem upravených) musíte pohybovat v rámci daném definičními prvky příslušného smluvního typu. Neomezenost totiž neznamená bezbřehost.