Současný postup Ruska je horší než jeho invaze do Afghánistánu v roce 1980. Tehdy to byla „koloniální válka“. Sovětský svaz byl v poslední fázi své existence opatrný. Udržoval svou moc nad podrobenými zeměmi, ale nepřekračoval nové hranice. Putin je mnohem expanzivnější a mnohem méně předvídatelný. Sám se stal obětí šovinistické horečky, kterou tak úspěšně vyvolal. Od počátku bylo jasné, že použije všechny dostupné nástroje k tomu, aby donutil Ukrajinu k návratu do ruské sféry vlivu. Znepřátelil si tak doposud přátelskou zemi a trhy si všechny důsledky jeho kroků uvědomují až nyní. Chris Weafer z moskevské Macro Advisory k tomu říká následující: „Lidé se domnívali, že Rusko jen tlačí na pilu a nakonec zvítězí pragmatismus. Nyní sílí obavy, že se vše vymkne kontrole. Vyloučit nelze nic, a to ani přerušení dodávek ropy a plynu.“
Výnosy desetiletých rublových dluhopisů se od června zvýšily o 130 bazických bodů na 9,7 %. Nedostatek likvidity začíná trápit celý systém, ruské společnosti nejsou schopny získat dolarové financování, eura či japonské jeny. Strategie Kremlu není úspěšná, na východě Ukrajiny není patrná masová podpora separatistů podporovaných Putinem. Uznávají to i média v samotném Rusku. Putinovi se nepovedlo vrazit klín mezi USA a Evropu, či paralyzovat EU tím, že by poštval jednotlivé země proti sobě. Nedokázal to ani u Německa, jehož firmy sankcemi proti Rusku trpí nejvíce.
Barack Obama jen pomalu a metodicky stupňoval tlak, což Evropě vyhovovalo, protože právě ona zaplatí největší cenu. Pokud by šlo vše v režii horkých hlav z Washingtonu, k transatlantické krizi by skutečně došlo. Rusko nyní čelí obrovským sankcím ze strany USA, EU, Japonska, Kanady a Austrálie. Putin sám může použít jen menší odvetné kroky, ruská ekonomika není větší než ekonomika Kalifornie. Proti sobě tu stojí ekonomický gigant 40 bilionů dolarů a ekonomika 2 bilionů dolarů založena na těžbě přírodních zdrojů. International Energy Agency přitom tvrdí, že Rusko musí v následujících dvaceti letech investovat 100 miliard dolarů, jinak objem jeho těžby klesne.
Evropští politici počítají s tím, že se Putin neodváží přerušit dodávky energií, protože takový krok by Rusko během několika měsíců srazil na kolena. I kdyby to ale zkusil, ropa se dá pořídit jinde. Evropské zásoby plynu jsou nyní na 81 % celkové kapacity, v březnu to bylo jen 46 %. Velká Británie je na 94 %. Asie má přebytek LNG, který nyní směřuje do Evropy. Na počátku roku jeho cena dosahovala 20 dolarů za milion BTU, nyní se do Británie dováží za 6,5 dolaru. Ruská „plynová zbraň“ není tak silná, jak by se mohlo zdát. Putin sází na podporu od dalších zemí BRIC a na kapitál z Číny. To jsou ale jen sny. Během jednání o dodávkách plynu vyvíjela Čína na Rusko brutální tlak. Ve střední Asii přitom tyto dvě země stojí proti sobě a Čína dokonce vznáší nároky na část ruského území na Dálném východě.
I kdyby Putinova strategie euroasijského spojenectví uspěla, Rusko by bylo pouhým vazalem Číny a dodavatelem komodit. Jak řekl bývalý vysoce postavený politik z Kremlu Alexandr Kokh: „Celé je to jen nebezpečná iluze. To, co vidíme, je pohřeb Ruska.“ Putin nechce vidět změny, ke kterým ve světě došlo, a je stále ponořen do uvažování ve stylu studené války. Z konfliktů, které se dají řešit, činí neřešitelné problémy. Je posedlý imaginární hrozbou od pacifistické a stárnoucí Evropy a tím svou zemi pokládá k nohám rostoucí mocnosti, která pro něj představuje mnohem větší nebezpečí.
Zdroj: The Telegraph