Již nějakou dobu se u nás hovoří o tom, jaké jsou vlastně výhody a nevýhody našeho členství v EU a následně také o našem možném odchodu z ní – tedy o czexitu. V tuto chvíli už by podle mne bylo chybou nad ním mávat rukou jako nad pouhou teoretickou úvahou – s podobnými věcmi je to jako s pověstnými sněhovými koulemi. Dovolte mi tedy dnes pár tezí týkající se jeho průběhu a věcí kolem.
K czexitu by mohlo dojít relativně rychle třeba poté, co by vygradoval spor mezi námi a Bruselem na téma uprchlíků. Potřebných společensko–politických ingrediencí máme dost. Zemi by možná stačilo oblepit plakáty ve stylu „pryč s Bruselem“, „kdo je s EU, je proti nám“ a podobně. A celou věc v případném referendu postavit tak, že s EU nás čeká cesta do muslimského otroctví.
Po odhlasování czexitu tím, či oním způsobem by velké části jeho zastánců došlo, co vlastně prosadili a uklidili by se radši do ústraní. Dovést czexit do konce by tak paradoxně museli ti, kteří jeho fanoušky zase tolik nebyli – zde je možná dobrým vodítkem historie brexitu. Brexit ovšem naopak není dobrým vodítkem v jiné oblasti: UK má přece jen nějakou vyjednávací sílu a zatímco brexitovská jednání jsou složitá, v případě czexitu by to bylo naopak velmi jednoduché:
Zbytek EU by nám prostě dal podmínky odchodu a o ničem by se s námi nebavil. Pokud bychom si chtěli udržet alespoň jakous takous provázanost se zbytkem Evropy, museli bychom je přijmout. A samozřejmě také zaplatit hezký účet, který by nám Brusel za naše působení a odchod vystavil. Zda bychom se vydali po cestě tvrdého, či ještě tvrdšího exitu by v našem případě značně záviselo na tom, jak moc by se nám opět dostalo „bratrské pomoci“ z Ruska (a nově asi také Číny). Tedy zejména pomoci morální a informační (obojí v jejich vlastní verzi), která by v nás patřičně přiživila pocit, že my jsme vždy ti správní hoši a děvčata a EU nám vždy křivdí.
Koruna by již v očekávání czexitu oslabovala, ovšem exportéři by se z toho ve vidině uzavření hranic a uvalení cel asi moc neradovali. Hrálo by se o to, zda se dynamika koruny udrží jen u znatelného oslabení, či zda se v případě velmi tvrdého exitu nepřeklopí do vzorce rozvíjejících se zemí. Pak by hrozila krize v plné parádě, na což by ČNB musela reagovat prudkým zvýšením sazeb, aby zabránila kolapsu kurzu. Sazby by přitom rostly v době, kdy by ekonomika padala do útlumu, či recese vyvolané obrovským růstem nejistoty a zpřetrháním vazeb ve výrobních vertikálách. Radost z toho, že pak už bychom určitě nemuseli řešit současný nedostatek pracovních sil, by asi měl málokdo.
Zastánci czexitu by mohli tvrdit, že pohroma byla predikována i pobrexitovské britské ekonomice, ale ta si navzdory predikcím vede poměrně dobře. Jenže: Skutečný brexit zatím nepřišel. A hlavně v celé světové ekonomice probíhá dlouho nevídané silné a synchronizované oživení, které jako pověstný příliv zvedá všechny ekonomické lodě. Pozice libry, britských vládních obligací a britských vyjednávačů je také trochu jiná, než by byla naše.
Co ztratíme, co získáme
Nenechme si tedy nalhat, že czexit by pro nás byla ekonomická výhra (zaznamenal jsem, že někteří se o to skutečně pokoušejí). Smysl má bavit se jen o tom, jak velké ekonomické ztráty bychom utržili. A zda jsme ochotni je spolu s dalšími kulturními a společenskými ztrátami skousnout výměnou za to, že pojedeme sami za sebe. I když fakticky budeme v některých věcech spoutanější, než předtím (třeba v oblasti obchodu) a vliv si tu budou ještě více bezohledně budovat ti, kteří tu chtějí být na věčné časy.
V běžné době by detailní analýza ztrát a přínosů snad ani neměla smysl, protože by bylo jasné, že exit se mírně řečeno nevyplatí. Jenže nyní tu je uprchlická krize a já nepatřím mezi ty, kteří by ji bagatelizovali (ale nejsem ani ve skupině, která propadá hysterii). Jak s tím naložit? Investoři a ekonomové by po poslední finanční krizi měli dobře znát problematiku tzv. „tail risks“. Tedy málo pravděpodobných, ale extrémně ničivých událostí. Trhy a firmy se s nimi obvykle vypořádají tak, že nad nimi mávnou rukou. Jenže ono se ukazuje, že to není dobrá strategie a lepší je budovat systém tak, aby ustál i extrémní nárazy. I přesto, že to někdy znamená nižší krátkodobé zisky a příjmy.
Možnost pro Evropu destruktivní uprchlické vlny je podle mne podobným rizikem. Současný přístup EU je mnohem více máváním rukou, než budováním systematické odolnosti (která nevylučuje skutečnou pomoc těm, kteří jí potřebují a jsou ochotni přijmout). Já doufám, že se to i díky nám jako členům Unie změní. Jsme ve složité situaci, tak jí prosím neveďme za pomocí primitivních hesel a pod taktovkou někoho jiného.