Známý ekonom Thomas Piketty spolu s dalšími 45 kolegy před několika dny zveřejnili plán na restrukturalizaci světové ekonomiky. Podle nich by měla proběhnout do roku 2100 a cílem je „bojovat proti změně klimatu a vyvést globální Jih z chudoby“. Na stránkách The Unseen and the Unsaid na to poukazuje ekonomka Véronique de Rugy s tím, že hlavní body plánu spočívají v následujícím: Bohaté země přestanou růst a výsledný „ekologický prostor“ umožní růst zemím chudým. A proběhne „přerozdělování prostřednictvím Fondu globální spravedlnosti“. De Rugy se ale domnívá, že podobné myšlenky jsou mylné a vysvětluje proč.
„Jádrem plánu je myšlenka, že ekonomický model zaměřený na růst už vyčerpal svůj potenciál pro zmírňování chudoby. A že růst by měl být v bohatých zemích zastaven,“ píše ekonomka a dodává, že „podle mnohých jde o šílený nápad a někteří jej právem označili za cvičení v oblasti environmentální diktatury.“ Ale podobné myšlenky také motivují k úvahám nad skutečným významem ekonomického růstu. V této souvislosti ekonomka poukazuje na novou analýzu, která se zaměřuje právě na něj.
Lant Pritchett z London School of Economics a Addison Lewis z Brigham Young University nyní zveřejnili článek „Ekonomický růst stačí a je to jediné, co je třeba.“ Tvrdí, že v určitých kruzích se stalo populární tvrzení, že „růst nestačí ke zlepšení lidského blahobytu, stejně důležité jsou cílené programy a přerozdělování.“ Jinak řečeno, „chudé země by se měly stejně tak starat o rozdělení příjmů jako o jejich růst.“ Podobné argumenty dovedené do extrému jsou podle de Rugy „to, co Piketty a jeho přátelé míní, když argumentují proti růstu.“
Pritchett a Lewis ale dokazují, že materiální blahobyt má silný, nelineární a statisticky robustní vztah s HDP na obyvatele. Týká se to oblastí jako dětská úmrtnost, výživa, přístup k čisté vodě a hygieně, dostupnost bydlení, vzdělání a délka života. „Zjistili, že bez ohledu na to, jak měříte základní ukazatele lidského blahobytu, všechny mají vztah k HDP na obyvatele.“ Ten sám o sobě predikuje základní lidský blahobyt s korelací kolem 0,90. Statistická významnost je tu tedy slovy samotných autorů „astronomická.“
Tento vztah také podle zmíněné studie není lineární. Platí totiž, že růst je nejdůležitější u nejchudších zemí. „Pro nejchudší miliardu lidí na světě má jeden dolar HDP na obyvatele navíc dvakrát až osmkrát větší vliv na základní lidský blahobyt než stejný dolar v zemi se středními příjmy. Čím jste chudší, tím více růst mění váš život.“ K tomu „neexistují země s vysokým HDP na obyvatele, které by měly nízké skóre v oblasti základního lidského blahobytu.“
Podle studie také naopak neexistují žádné země s nízkým HDP na obyvatele, které by dosáhly vysokého skóre v oblasti blahobytu. „Žádná kombinace cílených programů, chytrých nevládních organizací, programů přerozdělování ani zahraniční pomoci nevytvořila chudou zemi, která by v oblasti zdraví, výživy a vzdělávání měla stejné výsledky jako země bohaté.“
Jedinou výjimkou v těchto vztazích mezi růstem a blahobytem je rovníková Guinea. Tedy „země, která dosáhla vysokého HDP na obyvatele díky těžbě ropy za vlády kleptokratů, kde se zisky z těžby omezily jen na úzkou elitu. Pokud z růstu těží pouze malá vládnoucí třída, nebude stát na pevných základech. Tato země tedy není argument proti růstu, ale pro kvalitní správu věcí veřejných.“
Pokračování v zítřejším Víkendáři.