„Velký (finanční) bratr“ je za dveřmi…

Minulý týden přinesl na finanční trhy několik pozoruhodných událostí. Tou první bylo bezpochyby zasedání dvaceti nejvyspělejších zemí světa G20 v Londýně. Očekávání byla nastavena vysoko, média (často opisujíce jeden od druhého) anticipovala revoluční a hlavně rychlá řešení na složité a dlouhodobé problémy. Z pohledu organizátorů se jednalo o logisticko-bezpečnostní situaci srovnatelnou snad jedině s olympijskými hrami…

Dost však legrace. Nevím, jak to vnímají čtenáři, ale podle mého názoru byly závěry celého jednání spíše tristní. Příslib o něco více než jednoho bilionu dolarů na podporu světové ekonomiky je ve světle amerického plánu na odkup vlastních „toxických“ aktiv v objemu 1,3 bilionu dolarů poněkud směšný. Nemluvě o tom, že větší polovina stejně bude použita na financování Mezinárodního měnového fondu, část na podporu volného obchodu a část na tzv. „special drawing rights“ – umělou měnu užívanou pro zúčtování některých transakcí v rámci MMF. Skutečná podpora ekonomik se tak smrskla spíše na sliby a prohlášení, než na reálné peníze.

Co však na summitu zaznělo zcela explicitně byla „potřeba“ silněji a těsněji regulovat ty proklaté finančníky, zejména těch několik (ještě zbývajících a funkčních) hedge-fondů. Je až komické, jak se v zásadě všichni politici (v čele s Nicolasem Sarkozym a Angelou Merkelovou) snaží vymezovat proti finanční komunitě…teď, když je to politicky výhodné. Zapomínají však přitom na jednu velmi důležitou věc – viníkem současného marasmu nejsou banky nebo hedge-fondy. Ty jsou z definice podnikatelskými subjekty, jejichž primárním cílem je tvorba zisku při aktivním využití tržních podmínek. Někdo však tyto podmínky musí nastavit, a banky ani hedge-fondy to nejsou. Úrokové sazby stanovuje centrální banka (politicko-ekonomický orgán), regulaci provádí státem určený regulátor, dozor taktéž. Zákony a vyhlášky připravují a schvalují zákonodárci. Jistě, lze namítat, že zákonodárci jsou v tomto ohledu vystaveni lobbyistické kanonádě finančního sektoru, ale nikdo je přece nenutí těmto názorům naslouchat. Dávat od zodpovědnosti ruce pryč - když „se nedaří“ - je extrémně zbabělé.

Pokračující orwelizace bankovního sektoru je tak velmi nebezpečným precedentem. Vstup státu jako nehmotné entity do podnikatelských subjektů bez jasné odpovědnosti vůči investorům znamená prolomení několika tabu. A kromě jiného to také signalizuje, že věci jako bankovní tajemství, diskrétnost a nedotknutelnost majetku je v mnoha ohledech věcí minulosti.

Jako třešnička na dortu pak může působit zpráva, že švýcarská UBS zakázala svým privátním bankéřům cesty mimo Švýcarsko v obavě, aby nebyli zatčeni. Všechny nutné schůzky se musí odehrávat na území Švýcarska, ty nenutné je doporučeno řešit buďto telefonicky nebo prostřednictvím emailu. Není asi na místě spekulovat o tom, nakolik si UBS zadala s nelegálními nebo téměř-nelegálními praktikami při daňové optimalizaci výnosů u svých zákazníků. Linie je v těchto případech velmi tenká a mnohdy záleží na výkladu toho kterého regulátora. Již nyní však profese bankéře dosahuje co do pověsti úrovně číšníků či taxikářů. Pokud to takhle půjde dál, budou se na ně za chvíli pořádat parforsní hony…


Hezký týden přeji,